Dějiny politické korektnosti

0

Konzervativní časopis The Atlantic napsal zajímavý článek o začátku současné vlny politické korektnosti, pak europoslanec za KDU-ČSL Tomáš Zdechovský jej částečně přeložil do svého blogu na idnes a Nevidiltelní Pes jej znovu publikoval, což nyní také děláme.

Jak z dobré myšlenky udělat hon na čarodějnice

Fenomén politické korektnosti můžeme ve větší míře pozorovat zhruba od 90. let minulého století ve Spojených státech. Na začátku stála bezesporu ušlechtilá snaha odčinit křivdy z minulosti a neurazit nikoho z řad menšin, žen,…

Politická korektnost se více či méně prosadila i v dalších západních zemí a stala se též jedním z ožehavých témat veřejné diskuse. Hlavní otázka spojovaná s politickou korektností, která se mezitím stala předmětem řady sporů, zní asi následovně: Je politická korektnost skutečným problémem bránícím otevřené diskusi o některých kontroverzních tématech, anebo jsou řeči o politické korektnosti jen výmyslem lidí, kterým boj proti ní slouží jako zástěrka ke skrývání rasismu, sexismu a dalších forem nenávisti?

Cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly

Ne, že by se nevyskytli populisté či dokonce otevření rasisté, kteří by se na boji s politickou korektností nechtěli přiživit. Nic z toho ale nemůže změnit skutečnost, že k dispozici máme řadu případů, které vyvolávají v člověku pochybnosti, zda přece jen opravdu není něco v nepořádku. Cesta do pekel totiž bývá dlážděna dobrými úmysly. Jak bych rád ukázal ve zbytku článku, politická korektnost je bohužel krásným příkladem toho, jak nešťastně může skončit boj za lepší a spravedlivější svět.

Pokud se chceme dostat k počátkům tohoto jevu, velmi zajímavé věci se můžeme dozvědět v článku PC oder: Da hört die Gemütlichkeit auf (volně přeloženo Tady končí pohodlí), který vyšel už v roce 1993 v německém deníku Die Zeit. Známý německý novinář Dieter E. Zimmer popisuje politickou korektnost jako ještě relativně nový jev. Už tehdy Zimmer ve svém článku líčil, jak na amerických univerzitách nevládne důsledkem politické korektnosti otevřenost, nýbrž diktatura ctnosti a s ní spojená snaha hledat za každým rohem rasismus či sexismus.

Proti jakýmkoli nepříjemným názorům bylo podle jeho slov zakročováno takovými prostředky, jako jsou různé stížnosti, obvinění, demonstrace, zákazy projevů a příkazy, jak mají lidé myslet. Podobný trend podle jeho slov už tehdy existoval také v Německu, byť se zde politická korektnost projevovala podle Zimmera mnohem tišeji, nepřímo a bez následků.

Místo menstruace říkejme femstruace

Z 90. let stojí za zmínku některé extrémní případy, kdy radikální feministky volaly po radikální proměně anglické slovní zásoby, aby z ní byly vymýceny veškeré „sexistické“ výrazy, které měly vyjadřovat přetrvávající mužskou nadvládu. V řadách uvědomělých amerických feministek se vyskytly tak horlivé bojovnice proti sexismu, že požadovaly i zásadní změny v jazyce.

Místo „menstruate“ se mělo podle jejich mínění říkat „femstruate“, protože v původním výrazu bylo obsaženo slovo „man“ – muž. Pro těhotné pak měly označení „paraziticky utlačovaná“ a manželky chtěly nazývat „osobami přeživšími domácí uvěznění.“

Mimochodem, tušili jste, že i slovo „history“ může někomu připadat sexistické? Na Stockport College v britském Manchesteru se toto slovo octlo v roce 2000 na seznamu nepřípustných výrazů. Důvod spočíval ve falešné etymologii. Někteří by si význam slova mohli vyložit jako „his story, “ tedy „jeho historka“.

Ženy ale nebyly v očích bojovníků (a bojovnic) za politickou korektnost jedinou skupinou dotčenou „utlačovatelským“ jazykem. Vyskytli se také tací, kteří chtěli, aby se blázni (crazy) nazývali citově odlišnými (emotionally different), nepoctiví (dishonest) mravně jinačími (morally different) a negramotný člověk už neměl být analfabet (illiterate), ale osoba jinak školená (alternatively schooled).

Niggardly vs. niggar, aneb když už končí veškerá legrace

Zatímco předchozí případy působily spíše úsměvně a proměna jazyka se tak úplně nepovedla, z jiných už lidem může strnout úsměv na tváři. Prohřešky proti politické korektnosti mohou být trestány nemilosrdně. Např. pouhé užití zcela normálního slova, které má tu smůlu, že se podobá jedné rasové nadávce, může být pro lidi doslova Černobylem pro jejich kariéru.

Něco takového se na počátku roku 1999 přihodilo tehdejšímu asistentu washingtonského starosty Davidu Howardovi, který při jednom ze svých projevů o rozpočtu použil slovo niggardly (lakomý či skoupý). U jeho černošských kolegů ale použití slova vyvolalo obrovské pobouření, protože se zmíněný výraz podobal slovu niggar (negr), přestože s ním nemá žádnou etymologickou souvislost. Howard podlehl nátlaku a sám nabídl svoji rezignaci, kterou starosta následně přijal. Špatné pochopení slova ze strany neznalého okolí připravilo naprosto nevinného člověka o místo.

Incidentů spojených s tímto zrádným slovem se kvůli politické korektnosti a s ní spojené ignoranci lidí vyskytlo hned několik. Kontroverze kolem tohoto slova vešly natolik ve známost, že jim byl dokonce věnovaný samostatný článek na Wikipedii.

Lynč ve společnosti Google

Situace se ale od konce minulého století příliš nezměnila. Případů, kdy se politicky nekorektní výroky staly nástrojem veřejného lynče, by se daly najít mraky. S nekorektními výroky nemusí být problém jen v pozici asistenta washingtonského starosty, ale také v korporátní sféře. Tak např. interní dopis kolegům ze společnosti Google pomohl v minulém roce člověku jménem James Damore ke ztrátě práce v internetovém gigantu. Co bylo příčinou vyhazovu?

Organizátoři interního setkání týkajícího se praktik spojených s diverzitou žádali účastníky o zpětnou vazbu. A James Damore rozhodně nešetřil kritikou. Kulturu společnosti Google nazval „ideologickou ozvěnovou komorou“. Dovolil si zpochybnit tvrzení, že veškeré nerovnosti jsou pouze důsledkem útlaku, a nesouhlasil s tzv. pozitivní diskriminací jako řešením nerovnosti. A co bylo nejhorší, tvrdil, že rozdíly mezi muži a ženami mohou být zčásti dané i biologicky. Oheň byl hned na střeše a James Damore přišel o práci.

Vývoj od 90. let významně pokročil a s tím se změnila i témata politické korektnosti. Asi málokdo mohl v minulosti tušit, že jednou se kvůli politické korektnosti a hypersenzitivity mohou stát problematickými i taková obyčejná slovní spojení jako „těhotná žena“ či oslovení „dámy a pánové“.

Politická korektnost se také přímo týká i evropského kontinentu. Přesvědčit jsme se o tom mohli, když maloobchodní řetězec Lidl dal z fotky na akčním letáku věnovanému týdnu řecké kuchyně odstranit kříže z modrých kupolí kostelů na řeckém ostrově Santorini. Prý proto, že společnost hájí náboženskou neutralitu. Odstranění křížů vyvolalo v několika zemích včetně Česka vlnu odporu a Lidl se záhy zákazníkům „omluvil“. Jaké si z toho vzal Lidl poučení? Na leták pro letošní řecký týden umístil raději jinou fotku – pro jistotu bez kostelů.

V USA odmítají lidé politickou korektnost jako záležitost elit

Mnoho lidí proto musí zajímat, jak je politická korektnost vnímaná veřejností v USA, v její pravlasti. Jasnou odpověď nám může dát studie v článku s výmluvně znějícím názvem Americans Strongly Dislike PC Culture (Američané pociťují silný odpor k politicky korektní kultuře), který vyšel ve vlivném americkém liberálním časopise The Atlantic.

Kromě mnoha jiného se z výsledků studie dozvíme, že 80 % lidí považuje politicky korektní kulturu za opravdový problém. Shoda zde panuje napříč generacemi a, pro někoho možná překvapivě, výjimkou nejsou ani ti nejmladší. 74 % lidí mezi 24 – 29 lety politickou korektnost odmítá a o pět procent více je tomu u nejmladších dospělých ve věku 18 – 24 let. Věk tedy nepředstavuje žádnou důležitou proměnnou ve vztahu k politické korektnosti.

Může hrát při vnímání politické korektnosti nějakou roli etnický původ? Ani zde ale nenajdeme příliš velké rozdíly. 79 % bílých odmítá politickou korektnost, stejný názor mělo i 82 % lidí asijského původu, 87 % lidí z Latinské Ameriky a 88 % amerických indiánů. Dokonce i drtivá většina černochů, byť v o něco menší míře (75 %), považuje politickou korektnost za problém. Menšinová etnika (s výjimkou černochů) odmítají kulturu politické korektnosti dokonce ještě více než běloši! Ani původ zde tedy nehraje významnější roli.

Shoda panuje také téměř napříč celým politickým spektrem. Zde ovšem narazíme na jednu důležitou výjimku, o níž bude řeč dále. Jak se očekávalo, politickou korektnost odmítají především konzervativci. Stejný názor má také většina méně vyhraněných liberálů a lidé stojící někde uprostřed („umírnění“). Jediným z tzv. politických kmenů, který politickou korektnost většinově nepovažuje za větší problém, jsou progresivní aktivisté.

Politická korektnost staví na pocitu morální nadřazenosti

Pro lepší pochopení, jedná se o americkou verzi progresivní a často velmi agresivní radikální levice. Kdo myslíte, že může patřit k těmto lidem? Jsou to spíše lidé chudí či všelijak znevýhodnění oproti ostatním? Ne, je tomu totiž přesně naopak. Jedná se naopak většinou o velmi dobře situované lidi s nadprůměrnými příjmy. A ano, jsou mezi nimi nadproporčně zastoupení běloši! Jedná se o výrazně menšinovou skupinu a podle studie k ní patří pouze 8 % dotázaných Američanů. Zato jsou ale hodně vidět a slyšet.

Závěr je tedy jednoznačný. Politická korektnost je tedy spolu s radikálním progresivismem spíše elitářskou záležitostí, která nemá prakticky nic společného se skutečnou pomocí potřebným. Žádnému člověku, který byl ve společnosti znevýhodněný, nepomohla zlepšit život ani o píď. Pouze některým slouží k hledání nenávisti doslova na každém rohu a k navození pocitu vlastní morální nadřazenosti.

Zároveň tak škodí svobodné diskusi a odvrací pozornost od skutečných problémů. Nic více. Nehledě na praktiky, které jsou vlastní spíše nesvobodným zemím, viz už zmíněné vyhazování lidí z práce za nesprávné názory či dokonce jen nepochopení jednoho slova. Proto opravdu nechci, aby se podobné nesmysly musely jednou řešit i v Česku! I když, vlastně my je už řešíme…

Původní text byl zveřejněn zde a zde.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno