Rozhovor s Bohumilem Zatloukalem: Minulosti se bojí jen ti, kdo nemají čisté svědomí

Kytarista, skladatel, jeden ze zakladatelů kultovní skupiny Jasná páka (dnes Hudba Praha Band), ale také (relativně donedávna) dlouholetý spoluhráč a autor mnoha hitů zpěváka Luboše Pospíšila. To všechno je Bohumil Zatloukal, jedna z osobností naší hudební scény, na kterou je už několik desítek let prostě spoleh: umělecky, názorově, lidsky. Nemění svůj vkus ani postoje, jak velí móda nebo politika.

„Primitivní text spojené s primitivní hudbou, odporné šaty, provokující chování, oplzlá gesta, odmítání všeho normálního, barvení vlasů na zeleno, na modro, na růžovo, tetování hákových křížů, malování barevných pásů na obličej apod., to byl výsledek, který tato vlna přinesla. Nepříliš estetický, a velmi často šokující i občany kapitalistických zemí, ale stále lepší, než aby mládež bojovala proti společnosti, která ji do bídy a beznaděje uvrhla.“

Úvodní citát jsem si půjčil z proslulého článku podepsaného fiktivním Janem Krýzlem, který vyšel v komunistickém týdeníku Tribuna v březnu 1983 a jehož smyslem bylo odstartovat na ideologické půdě boj proti nastupující rockové generaci, nepříliš přesně zařazované mezi punk a novou vlnu. Jednou z kapel, kterou stigma toho článku postihlo hodně citelně, byla Jasná páka, k jejímž zakladatelům jsi patřil i ty. Ve své době to byl velmi populární „bigboš“, který po dekádě zamudrovaného art rocku přišel s „obyčejným“ písničkovým odvazem a texty, které se nebraly zrovna moc vážně. Za normálních okolností by Jasná páka byla v podstatě zábavnou, co do počtu publika dost možná i stadionovou kapelou. Ideový boj vás vlastně přitlačil k politické zdi a udělal z vás tak trochu mučedníky. Vzpomínám, že Mejla Hlavsa z Plastiků kdysi říkal, že ani jejich původním cílem nebylo vyjadřovat se k politice, ale prostě hrát podle svého, a do té role vyvrhelů byli vlastně dotlačeni. Bylo to s „Pákou“ obdobné?

Oni ti komunisté byli prostě pitomí a ve všem viděli provokaci. Tím se samozřejmě stalo, že nějací troubové napsali ten zmíněný článek, a bylo po ptákách. My jsme to viděli podobně, jak říkáš, chtěli jsme prostě hrát svoji hudbu, nic jiného.

Proč myslíš, že se režim tehdy bál vlastně docela přímočaré, nijak politicky angažované kapely, že mu to stálo za ty represe?

Jakmile na někoho začali chodit lidi a  sdružovali se, měli prostě panický strach, že jich bude víc a víc a tito lidé nebudou chtít poslouchat jejich žvásty a lži. Já si myslím, že po sovětské okupaci v roce 1968 šli do KSČ jen prospěcháři a grázlové, kteří té jejich praštěné ideologii stejně nevěřili. Jakmile ses ovšem jen trochu odlišoval od průměru, tak po tobě prostě šli.

Už jsem na to narazil zkraje: texty vašich písniček byly v podstatě „neškodné“, ale obsahovaly humor, a to je přesně to koření, které zatuhlému bolševikovi tehdy chybělo: nadhled, který znamená taky toleranci. Vidím to správně?

Říkám, že komunismus je rakovina osobnosti. Komunista o žádném jiném názoru, než má sám, nediskutuje, slovo „tolerance“ neuznává a  jediný správný názor je ten jeho. Občas bohužel u dnešních politiků tzv. liberální demokracie vidím totéž. Demokracie podle nich platí jen tehdy, když vyhrávají. A opět – jakýkoli jiný názor, který není podle nich, není správný. Neumí se prostě smířit s demokratickou politickou porážkou.

Po onom článku následoval zákaz Jasné páky a její přejmenování na Hudbu Praha (HP). Vynechám teď víc než třicet let historie, během nichž kapela vydala řadu dobrých alb a po převratu roku 1989 se stala respektovanou stálicí rockové muziky. Výsledkem těch tří dekád trvajícího „manželství“ byl odchod jednoho z protagonistů Michala Ambrože a vznik inovovaně nazvané kapely Hudba Praha Band, kde s tebou působí řada původních členů ještě z „pákovských“ dob. Tak se musím zeptat: užíváš si víc toho, že už nemusíš být za toho hrdinu, anebo ti ten zakázaný chleba trochu schází?

Já jsem jako člen začátek HP už nezažil, protože od roku 1982 jsem hrál už jako profesionál u Luboše Pospíšila. A co je zajímavé, se mnou tam hrál i David Koller, kterého jsem tam zlanařil a doporučil. Samozřejmě jsme se s HP stále stýkali a kamarádili spolu, už jen proto, že v HP hrál můj bratr Vláďa, kterého jsem tam na místo kytaristy doporučil taky já. Celá tahle komunita byla zpočátku založena hlavně na přátelství a kamarádství a stále jela v tomto duchu. Do HP jsem se zase vrátil až v roce 1987. A tehdy právě vznikl ten dnes již charakteristický zvuk HP – tři nabroušené kytary, basa, bicí, saxofon a dvě zpívající děvčata. Pak přišla krásná doba volných devadesátých let. K rozchodu s Michalem Ambrožem asi muselo zákonitě dojít. Už v  roce 1990 se naše názory začaly diametrálně lišit. A dnes je to holt tak, jak to je. V HP Bandu je kapelníkem můj bratr Vláďa, ale všichni děláme to, v čem jsme silní v kramflecích a co umíme nejlépe. Takže zavládly časy velké spokojenosti všech členů a společného hraní si užíváme. Rozhodně nám žádné zákazy nechybí, ale jak z historie víme, stát se může všechno.

Proč jsem se na to ptal: v posledních letech mi připadá, jako by znovu přituhovalo. Jarek Nohavica v jedné písni zpívá „zrozen v komunismu, umřu v komunismu“. Má na mysli to, jak se kolem nás pořád víc špicluje, jak se zase rozdělují tábory (a u umělců je to zvlášť patrné) na ty, kteří mají jeden politický postoj, a na druhé, kteří mají opačný (třeba „Zeman–Antizeman“). Proč myslíš, že se tento podivný třídní boj vrací a zesiluje?

Máš pravdu, že „kolem nás poslední léta zase krouží můry“ – jak znělo ve výborném textu Ivana Wünsche. Myslím, že neomarxisté a vůbec veškerá ta postmodernistická levičácká banda se nikdy nevzdají těch svých úchyláren. Je to navždy v nich, budou to pořád zkoušet, až zase přijde nějaký velký malér. Oni jsou skutečně přesvědčeni, že jsou nositeli té jediné, absolutní pravdy. A přitom se stačí podívat západním směrem kousek za hranice, i dál přes oceán, kam se řítí ta naše slavná západní civilizace. Samozřejmě v tom těžce lítá i celá EU.

Občas se setkávám s názorem, že je to proto, že máme příliš velký materiální dostatek, všechno můžeš mít, všechno můžeš dělat a říkat – a to nejde donekonečna. Někde na konci toho stojí zeď a v ní malá dvířka, jak v té Kafkově povídce Před zákonem. Projde jen ten, kdo splní nějaké podmínky. Třeba loajalitu politické věrchušce. Cítíš to podobně?

Na tuto otázku se nedá odpovědět jinak než „Ano, cítím“. Kdyby se ti levicoví blouznivci a „záchranáři jednotlivce, a tím i celého světa“ více zajímali o historii – ať dávnou, či nedávnou, určitě by se tam sami našli a poznali. A hodně by se lekli toho, jak můžou dopadnout. S mojí loajalitou a korektností žádná „věrchuška“ počítat nemůže.

Ty jsi – a myslím to pochvalně, nikoli pejorativně – normální bigbíťák. I po
šedesátce prostě kluk s kytarou, který chce hrát a dobře u toho bavit sebe i publikum. Přesto jsi znovu stavěn do situace, v níž se musíš rozhodnout, jak říká kouzelník Brumbál v Harrym Potterovi, „co je správné, a co je snadné“. Vím, že pocházíš z rodu, který vlastně celé minulé století byl součástí dějin. Jak se s tím vším vyrovnáváš?

Není se s  čím vyrovnávat. Všechno už tady bylo a žádný strom neroste do nebe. A zase se jednoho dne hodně lidí pořádně naštve a novodobí politruci vezmou nohy na ramena. Jedním z hlavních důvodů dnešní podivné doby je to, že KSČ nebyla skutečně zákonem zakázána a ti, kteří si to zasloužili, nebyli podle demokratických zákonů potrestáni. To potrestání se ovšem mělo stát hned v roce 1990 a všichni víme, že se tak nestalo. Dnes také víme, kdo to skutečně nechtěl…

Žijeme ve svým způsobem smutně komické době, kdy se jedni muzikanti nechají platit bohatými podnikateli a politiky, a jakmile je to pro ně výhodné, odkopnou své mecenáše a pomluví je v médiích. Nebudu jmenovat, takových příběhů už byla spousta, nejsou podstatná jména, nýbrž princip. Jenže když to domyslíš, nevypovídá to spíš o tom, že hlavním principem se prostě stává heslo „Urvi, co můžeš, a podraz, koho dokážeš“? Kde je ta muzikantská přímočarost a spontaneita, pro kterou býval obdivován třebas klasik české kytary Radim Hladík? Co pořád některé lidi žene k tomu, aby stáli na „těch správných“ pódiích s „těmi správnými“ lidmi?

Je tady v prvé řadě nová generace. Ta je bohužel zvyklá na různé granty, dotace atd. atd. Tato privilegia se ale rockové hudby nikdy netýkala a ani dnes netýkají, na rozdíl třeba od divadel, filmů a dalších kulturních odvětví. Je přece znám výrok ministrů kultury (a tedy ne jednoho!), že bigbít není kultura. A proto se dnes hledají sponzoři a donátoři a bohužel je jich proklatě málo. Proto kolem sebe vidíme ten model „Urvi, co se dá“ a následné bezpáteřní chování obdarovaných.

Ty se netajíš tím, že si chceš uchovat vlastní názor na svět a nechceš nikomu sloužit. V tom vidím jasný oblouk z těch dávných časů Jasné páky až k dnešku. Jak na to reaguje muzikantská komunita? Nestáváš se vyvrhelem? Abych zase použil metaforu, Nikita Michalkov kdysi svůj první film nazval velmi trefně „Svůj mezi cizími, cizí mezi svými“…

Budu vždy říkat, co si myslím, ale na koncerty politiku netahám. Když má někdo jiný názor, je to jeho věc a má na něj právo. Můžu se ho snažit ve společné diskusi přesvědčit, že nemá pravdu, ale nebudu ho odsuzovat – nejsem totiž levičák ani liberální demokrat. Je totiž
velmi zajímavé, jak se v posledních letech tento přívlastek k demokracii vyrojil v projevech našich politiků napříč celým politickým spektrem. Pokud se nepletu, naše ústava nezná pojem „liberální demokracie“.

Vedle kapely Hudba Praha Band se nepravidelně objevuje i druhá tvoje hudební aktivita, poloakustická skupina Ztracené iluze. Osobně ji na každém kroku doporučuji každému, o kom vím, že má smysl pro osobité melodie a básnivé, ale přitom nevyumělkované texty. Takže to jakoby vlastně není ani bigbít, ani folk. Začínali jste taky v 80. letech a oživili jste „Iluze“ až před pár lety. Má to nějaký vztah k názvu? Ztrácíš nějaké iluze? A měl jsi vůbec někdy nějaké?

Už dlouhou dobu nemám co ztrácet. Začalo to tou strašnou přeměnou EU – normálně se z ní postupně stává „Eurosojuz“, a to je fakt hrůza. Pomalu, polehoučku… A najednou se vzbudíš a jsi v tom až po uši. Ztracené iluze jsou prostě o melodických písničkách, o dvou kytarách a třech hlasech. Tak to máme rádi a tak to hrajeme. Žádná velká slova. A ještě k poslední části tvé otázky – ano, byl jsem kdysi plný iluzí, bohužel čas je někam odvál…

Nechci tě nutit do role věštce či prognostika. Ale začali jsme tím, že patříš ke generaci jasně definované minulým režimem a vztahem k němu. Prožili jsme tři desítky let od jeho pádu, všichni naši prezidenti za ten čas byli nesporně úzce spjati, až symbolicky, s touto přelomovou érou – nejprve Havel, pak Klaus, nyní Zeman. Nebojíš se, že až ten odejde po svém druhém mandátu, vytratí se ze společnosti kontinuita s časy někdejšími? Nezapomeneme? Nebo je to snad dobře a musíme se břemene minulosti zbavit, jak tvrdí někteří? A není minulost spíše darem než břemenem?

Třicet let jsem žil v tom socialismu a třicet let v tom… dnes ani nevím, jak to nazvat. Pokud budou žít dnešní padesátníci, šede-, sedmdesátníci, kontinuita se zachová. Bohužel jsem si všiml, že už probíhají i různé pokusy o změny historie – a to jak naší, tak i světové. Na to musíme dávat velký pozor. Hlavně se nesmí lhát dětem, ani v rodině, ani ve škole. Minulost není břemeno, ona prostě „je“ a musíme si ji připomínat a počítat s ní. Minulosti se bojí jen ti, kdo nemají čisté svědomí.

AUTOR: TOMÁŠ ČESTMÍR

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *