ROZHOVOR – Ivan Vyskočil: „Chytíme bílou velrybu?“

Herec Ivan Vyskočil (1946) vystudoval DAMU v osudovém roce 1968. Působil v Činoherním klubu, Divadle Jiřího Wolkera (dnes v Dlouhé) a Divadle S. K. Neumanna (dnes pod Palmovkou). Byl jedním ze zakladatelů Herecké asociace. Dnes je znám také jako nositel a hlasatel názorů, které se neslučují s ideovými kánony a hesly tzv. kulturní fronty. A jak už to tak bývá u nás v Česku, je za tuto svou odlišnost náležitě ostouzen a nenáviděn. Proč? Prostě proto, že je nekorektní!

Mnoho lidí, nejen pamětníků, si při vyslovení vašeho jména nejspíše vybaví film Mladý muž a bílá velryba, který podle knihy Vladimíra Párala natočil v roce 1978 Jaromil Jireš a který patřil ve své době k doopravdy kultovním. Hrál jste v něm hlavní roli. Proč to připomínám hned v úvodu? Protože ten film byl na svou dobu neobvykle silný v kladení podstatných etických otázek: Jaký je smysl našeho těkání životem? Co je tou „bílou velrybou“, oním Moby Dickem z Melvillova románu, metaforou touhy a umanutosti, kterou z pomstychtivé, ale též vášnivé pohnutky pronásleduje velrybář Achab – až k smrti: své, ne její? Jakou cenu má sebeobětování? To byla dilemata našich životů za časů normalizace a film Mladý muž a bílá velryba se stal jejich uměleckou esencí. I proto je možné jej vidět znovu i po tolika letech, protože mluví o věcech věčně živých a stále se vracejících. Jak na tu dobu – i na svou příležitost v tomto Jirešově díle – vzpomínáte s odstupem více než čtyřiceti let?

Při vzpomínce na film Mladý muž a bílá velryba se mi především vybaví Jaromil Jireš. Tento neobyčejně jemný člověk měl v sobě něco, čím si vás téměř okamžitě získal. Pracovali jsme spolu několikrát. Poprvé na Hrabalových povídkách Perličky na dně. Povídka Romance, ve které jsem s krásnou mladou cikánkou Danou Valtovou hrál, získala několik mezinárodních cen. Na nějakém festivalu v Kanadě a také ve Vídni. Nedivte se tomu, že říkám „nějaký“ festival. Tenkrát nejezdili film reprezentovat hlavní představitelé a málokdy třeba režisér. Na reprezentaci, zejména v západní cizině, tam byli jiní soudruzi, kteří často měli s filmem společného jen to, že na tvůrce dohlíželi z kanceláří. Ale k Mladému muži. Vzpomínám, jak mě Jaromil pozval na „casting“, kterému se tenkrát říkalo kamerové zkoušky. Nevím, jestli to byl od něho vychytralý záměr, ale řekl mi, že to nemohu dělat, že už jsem na to starý. Ale pro jistotu to prý zkusí. Vím, jak jsem si tenkrát řekl: „Počkej, já ti ukážu – starý!“ Pak mě překvapilo, že jsem tu roli dostal. Když se dnes na film dívám, nemohu se ubránit dojmu, že se to zdá jako taková socialistická agitka o hrdinech práce.

Prostředí chemičky a celého Ústí tomu velmi nahrává. Ale Jireš uměl do celého filmu vkomponovat to, co stále platí o lidech, kteří něco chtějí. Umíněnost v  překonávání překážek, motor, který umí člověka hnát, tedy lásku. Krásu cesty životem, ve kterém o něco jde. Myslím, že tohle vše je vyjádřeno větou starého německého převozníka. Mladý muž, tedy Břeťa, kterého fascinuje příběh Melvillovy knihy Bílá velryba, napjatě poslouchá vyprávění o převozníkově životě z dob, kdy býval námořníkem. A na cestě přes Labe mu převozník říká, se svým německým přízvukem, tu moudrou větu: „Breta, chytyt bilá velryba? Breta, krasa neny chytyt – ale chytat!“ Tahle věta ve mně zůstala. Nevím, zdali má každý svoji bílou velrybu, kterou celý život pronásleduje. Pro každého má asi jinou podobu, a v cizích očích třeba i směšný význam, ale nakonec před každým z nás nějaká ta bílá velryba uhání a my se snažíme ji dohnat a chytit.

Ptám se na to i v souvislosti s vaším nedávným prohlášením, že většina z těch umělců, kteří si dnes obrazně řečeno „čistí boty“ o prezidenta Zemana, by se tehdy bála na adresu mocných vyslovit jediné slovo kritiky. To je ovšem výhoda i handicap demokracie: kdekdo může říkat kdeco. Potíž je, že se poněkud vytrácí odpovědnost za vyřčená slova. Nepřipadá vám, že to je rys, který prostupuje celou naší společností?

Už moje maminka nám vyprávěla, jak byl po válce náhle každý hrdina a revolucionář. Často viděla, jak ti největší kolaboranti a také udavači urychleně navlékli pásky RG (Revoluční gardy) a byli z nich náhle největší bijci Němců. Mnozí hlavně proto, aby zničili dokumenty o své minulosti, jiní zase zabírali byty a rabovali majetek, který se ocitl bez majitele. A nebyl to vždycky jen německý majetek! Není nic nového, že historie se ráda opakuje a při každé změně a rozvíření doby vyplave na povrch především to nečisté. Jako když rozvíříte vodu v řece. První se na povrch prodere bahno. A nebylo tomu jinak ani v roce 1989 a v letech potom.

Tolik disidentů pohromadě jsem dříve neviděl, kdekdo byl pronásledovaný ukřivděnec. Také se vynořily spousty „hrdinů“, kteří dříve drželi hubu a krok, ale teď, když se to může, se předhánějí v silných výrocích. Hrdinů po bitvě se najde vždycky dost. Já jsem v  dobách totality rozhodně žádný hrdina nebyl. Bál jsem se, jako většina z nás. Bál jsem se o práci, bál jsem se konfliktu s politickou mocí. Přesto pro mne byly určité věci nepřekročitelné, a to už od mých školních let. Moc jsem nechápal, proč mi paní učitelka v první třídě zakázala zpívat píseň Americký námořník. Já to tak pěkně uměl a tolik, už tehdy, jsem toužil se předvést. Nebyl jsem ani v Pionýru, což v padesátých letech bylo dosti výjimkou. Ve třídě jsme byli takoví vyvrhelové dva. Jistý chytrý jedničkář Měchura a já (s jedničkami u mne to ovšem nebylo bůhvíco). Ta rezistence vůči režimu, to byla ale víceméně zásluha maminky a rodinného prostředí, přestože jsme byli obyčejná proletářská rodina ze Žižkova. Tak to nějak se mnou šlo dál, až to vyvrcholilo tím, že jsem se raději nechal vyhodit z tenkrát nejlepšího pražského divadla, Činoherního klubu, než bych v čase začínající normalizace vstoupil do KSČ. Kádrový posudek jsem měl na prd, sourozence v emigraci, takže předvolání na StB nebylo žádnou vzácností. A znovu říkám, žádný hrdina jsem nebyl. Pokaždé jsem se bál a byla ve mně malá dušička. Když jsem šel na ministerstvo vnitra, přemýšlel jsem, jestli se ještě vrátím domů. Každý filmový hrdina, jako třeba Steven Seagal, by se za mne hluboce styděl. Není se co divit. Můj otčím byl už tenkrát z komunistického lágru doma a já dobře věděl, co tam s nimi dělali. Snad mě chránil nějaký můj anděl strážný a snad i to, že jsem dobře uměl dělat, že jsem tak blbej, že by asi ze mne nebyl pro StB žádný užitek. Zvláště když jsem byl lákán ke spolupráci. Naštěstí jen lákán, a nikoli nucen! Sám nevím, jak bych se v takovém případě zachoval. Ale role blba mi vždycky šla. (Konečně ani v životě nejsem žádný intelektuál, a jak jsem psal, i ty jedničky se mi vyhýbaly čím dál víc.) Přesto byly určité hranice, za které jsem nebyl ochoten jít. Signatář Charty 77, to jsem nebyl. A vážím si kolegů, jako Franty Derflera, kteří na to odvahu měli. Ale abych podepisoval Antichartu, tak to už na mne bylo trochu moc! A pak jsem s obavami čekal následky a při všech podobných akcích reakčního typu znovu.


Lidé hrubnou, zpěváci skládají ódy na smrt hlavy státu (J. Hutka – Miloš a zubatá), novináři lžou (tvrzení Tomáše Klvani, že nás v roce 1945 Rudá armáda neosvobodila, nýbrž přepadla), herci před volbami agitují slovy „Přemluv bábu“, ze všeho se stává jakýsi postmoderní guláš, kde přestává být zřejmé, kde je lež a kde pravda, co je podstatné a co není…

A k těmto z logiky vykloubeným jevům patří i skutečnost, že dostat nejvyšší vyznamenání od prezidenta republiky (vy jste je obdržel v loňském roce) znamená v určité socio-profesní či politicko-zájmové „bublině“ stigma. Hrdinou je ten, kdo vyznamenání odmítne; kdo je převezme, je padouch. Není to poněkud perverzní?

Že lidé hrubnou a  postrádají odpovědnost za svoje výroky, o tom se nedá vůbec pochybovat. Písničkář Hutka nelenil složit píseň, kterou povolává zubatou na pana prezidenta. Už samo o sobě přát někomu smrt je daleko za hranicemi lidskosti, o vkusu ani nemluvě. Měl jsem ale možnost číst jakési další jeho veršíky, kterými se pochlubil k písni, něco jako Ovar na Hradě. Z žižkovského repertoáru mi nejsou cizí písně s hodně ostrým obsahem. Týkají se většinou sexu a jsou prostě sprosté. Některé ve své jednoduchosti až lidově milé. Ale Hutkovy říkanky opravdu nedosahují ani úrovně často zpívané sprosté hospodské písně „Já ti ho tam našroubuju“… Je to jednoduchá sprostá odrhovačka, kterou vyřvávají chlapi v hospodě po několika pivech s rumem. Nicméně proti Hutkově skladbě je to veledílo. Také si nemyslím, že by páně Hutkovy podobné výlevy došly takové obliby, že by je lidé zpívali po hospodách či u táboráků.

Obdržet takovou cenu byla vždycky čest. Adorace prezidenta Havla zajišťuje, že taková cena od něho je v pořádku. Podíváme-li se na to zblízka, mohli bychom na tom najít také mouchy. Stejně tak se střízlivě uvažujícímu člověku čím dál víc jeví, že to zbožštění Václava Havla je už dlouho uměle tažené za vlasy. Těch důvodů k adoraci jeho prezidentského období je čím dál méně. A to neříkám jen já, ale často i jeho druhové z Charty 77 (Lenka Procházková aj.). Obraz prezidenta Zemana je zase uměle vytvořen v opačném gardu. A tak ke všeobecné módě, zejména pražské intelektuální obce, tzv. pražské kavárny, patří, že cokoli od něho je fuj. Takže kdo od Zemana dostane cenu, je padouch. Musíme ještě oddělit ty, kteří si to doopravdy myslí, a ty, co drží krok, protože se to nosí a aby vydrželi s okolím. A pak neuspokojené závistivce, kteří by na Hrad docela rádi běželi, ale mají plnou hubu toho, jak by si to nevzali. Nejvíc jim ovšem vadí, že jim nikdo žádnou cenu ani nenabízí.


O čem to svědčí? Nebo jde jen o nedostatek obyčejného slušného vychování, jemuž se kdysi hezky česky říkalo „kinderstube“?

I já jsem byl v mládí radikální. Všechno jsem věděl nejlíp a na všechno měl názor. Zkrátka blbec a tele, jak to k těmto letům patří. Přesto mi nějaké vychování od mojí prosté a obyčejné maminky nedovolilo říkat o starším člověku, že je to debil, hovado, ovar a já nevím co ještě. A už vůbec ne to veřejně pouštět do éteru. Dokonce si myslím, že to je už vůbec nepřípustné – říkat takové věci o hlavě státu! Už z úcty k té funkci, která zastupuje naši zem. A jsem vrcholně pro to, že když někomu takové zásady nevštípili do hlavy doma, měl by ho k tomu vést stát. Za urážky hlavy státu by měl být trest, tak jako to bývalo za císaře pána! Hned bychom viděli, jak by řady hrdinů, bohužel i z řad mých kolegů, valem prořídly. To jsou ti „hrdinové – když už se to může“. A takovými já hluboce pohrdám! Těm mladým to snad lze ještě odpustit. Jsou radikální daleko více a také více vulgární, než jsme byli my. Oni nezažili totalitní strach, a vlastně ani pořádně nevědí, co to totalita byla. Ale co ti, kteří to pamatují? Mnozí se stali z poslušných vojínů těmi generály po bitvě. Za všechny takové vybírám jednoho, který by dle mého měl zvláště mlčet. Pan Zdeněk Svěrák. Revolta proti prezidentovi, jindy zase proti premiérovi, živená mainstreamovými sdělovacími prostředky, dosahuje nevídaných rozměrů. Už ani ti, kdo se o politiku nezajímají, si toho nemohou nevšimnout. Tato revolta už přechází až v militantní nenávist. Ta už nemá s odlišným politickým názorem nic společného a nesmírně otravuje ovzduší společnosti. Ne nadarmo staré úsloví říká: „Nenávist je jed, kterým otravuješ sám sebe.“

Před nedávnem televizní redaktorka Fridrichová napsala na sociální sítě, že by de facto mělo být odebráno volební právo lidem starším čtyřiceti let, protože jen mladí jsou schopni zajistit růžové zítřky. Trochu mi to připomíná 50. léta, kdy přece „mládí bylo zítřkem světa“. A Vítězslav Nezval též vetkl do textu jedné budovatelské písně veršík „Mladý je každý komunista“. My oba patříme už ke dvěma jiným generačním kategoriím, než po jakých volá ona redaktorka, ale opravdu bych nechtěl, aby to vypadalo jako štkaní starců. Také jsme byli mladí a také jsme chtěli měnit svět. Jenže my jsme jej chtěli přeonačit na svět svobodný, kdežto dnešní mladí (politikové, novináři, kulturní propagandisté) spíše rozšiřují prostor nesvobody. Mluví o lidských právech, ale zapomínají na práva člověka. Čím to podle vás je?

Ano, často slýcháme oprávněné srovnání dnešní situace s padesátými lety. I mně ti mladí připomínají tehdejší svazáky. Ale ti mohli být ještě ovlivněni skončenou válkou a  adorací Sovětského svazu. A SSSR, i proti mínění některých soudobých teoretiků, nás od Němců opravdu osvobodil. Proto těžko zazlívat Vítězslavu Nezvalovi jeho verše o komunismu. Nevím, jak dlouho po roce 1948 to napsal, ale také si uvědomme, že z dobříšského zámku se tomu komunismu lehce věřilo. Nicméně neupřeme Vítězslavu Nezvalovi, že to byl úžasný básník – jeden z našich nejlepších básníků, a není jich mnoho, kteří by s ním mohli soutěžit o prvenství. Pan Hutka to ale rozhodně není! Nehledě na to, že on už se k „mladým zblblým“ rozhodně počítat nemůže!


Nechci vás navádět k nějakým konspiračním úvahám, ale nemyslíte, že v tom je nějaký hlubší nebo vyšší záměr?

Všechno se v rámci boje proti pravdě převrací. Kdyby mi jako malému maminka neřekla, že Plzeň osvobodili Američané, myslel bych si, že nás osvobodila pouze Rudá armáda. Nevím, zda je to díky všeobecně českému, nebo jen novinářskému vlezdoprdelismu. V poslední době si zase malé děti musí myslet, že nás Američané osvobodili od Dukly až po Cheb. Člověku se až obrací žaludek při všem, co se dočítá a co je najednou obráceně a vzhůru nohama. Na začátku takového převracení skutečnosti si člověk řekne: „Proboha, co to ten pitomec píše? Tohle snad může zkusit namlouvat našemu buldokovi, a  pomalu ani tomu ne!“ A jak tento trend postupuje, jak se převrací události, a  posléze i  tradiční hodnoty, dochází i mně, že to není jen tak. To musí být někým řízeno. A pomalu z mlhy vystupuje, i proč to tak je a jaký je záměr. Budeme svědky i toho, že se nakonec ukáže, kdo za tím stojí. Zatím pouze tápeme a dohadujeme se. EU, Soros, Američané, nadnárodní korporace, u kterých ale nemáme osobu reprezentanta? Kdo? A záměr se ukazuje čím dál tím jasněji. Udělat z člověka tzv. „nahého v trní“. Vzít nám vlast, pocit sounáležitosti s těmi, kteří jsou řekněme ze stejného hnízda. Vzít nám tradiční hodnoty. Jako rodinu v tradičním pojetí muž, žena a děti a nahradit je podivnými pojmy jako homosexualismus, genderismus, feminismus a multikulturalismus. Vícepohlavnost, co to je? Proboha, co ještě na nás připravují? No, a je jasné, že člověk zbavený těchto tradičních jistot je ten jmenovaný – nahý v trní. A jako takový lehce manipulovatelný!

Také se často mluví o toleranci, ale praktikována je jaksi jen jednostranně. Příslušník jiné sociální skupiny – etnické, náboženské, sexuální atd. – vás může po libosti nálepkovat a dehonestovat, zavádějí se tzv.  antidiskriminační zákony, podle nichž vy musíte prokázat, že jste nepoškodil něčí práva, což znamená jasnou presumpci viny. Ale vy se ozvat nesmíte. Nesmíte říci: Nechci pronajmout byt ve svém domě panu Demeterovi, ne proto, že je Rom, ale protože má po celé republice šedesát osm příbuzných a podle dnešních předpisů si všichni mohou v tomto bytě přihlásit trvalý pobyt. V tu chvíli diskriminujete, jste ten špatný, noviny si na vás smlsnou…

Řeči této názorové skupiny o  demokracii, svobodě nebo toleranci jsou opravdovým mlácením prázdné slámy. Nevyhovuje-li toto pojetí u někoho jejich představám, je tento člověk jednoduše vyřazen ze společnosti takzvaných slušných lidí. Ujal se název „lepšolidi“. Buď jste starej, a dle Nory Fridrichové už byste neměl mít právo volit, případně byste měl být vystěhován. Nebo jste fašista, xenofob, rasista a homofob a tak dále. Dostanete nálepku a tím je to vyřízeno. Takto jsou vyřízeny osoby, politické strany i názory těch, kteří nesouznějí s tím, „co se nosí“!


Vy sám jste možná také prošel nějakou svébytnou situací, vycházející z toho, že vaše druhá manželka byla etnická Turkyně pocházející z Bulharska. To byl tehdy hodně zajímavý příběh a myslím, že v našem prostředí nevyvolal vlastně jiný než pozitivní zájem. Myslíte si, že i v tomto směru se naše společnost mění?

Já osobně jsem tyto skupiny dosti dlouho mátl, protože mě těžko mohli některou touto nálepkou označit. Xenofob a rasista, to na mě po mém, bulvárem propraném, životě opravdu nesedělo. A tak mi aspoň často předhazovali, jak si mohu dovolit mluvit proti imigraci, proti islamizaci a multikulti? Sám jsem přece žil s muslimkou. Dokonce mi nějaký veleduch vyčetl, že jsem přece v Sarajevském atentátu hrál bosenského Turka.
To je právě to, jak si lidé pletou herce s jeho rolí. Jak si pletou lásku mezi lidmi různé rasy s multikulturalismem. V současné době se terčem kritiky stal i vztah mé seriálové vnučky s černým Američanem v seriálu Ulice. S mojí ex Anife jsme žili, protože jsme se jednoduše milovali! Láska si nevybírá a zamilují se do sebe lidé různé barvy, národnosti, náboženství i rozdílných sociálních vrstev. Kolik takových příkladů máme z historie nebo z uměleckých děl. Klidně bych se znovu zamiloval do černošky nebo Asiatky, přeskočila-li by jiskra. Ale to neznamená, že by třeba Anife tady chtěla zavádět právo šaría a stavět v naší vesnici mešitu. Naopak – s chutí přejala naše zvyky a přizpůsobila se našim zvyklostem. Že jí zůstal její jižní temperament, je jen oživení našich klidných vod. Ale kdyby jí asi někdo zkusil říct, aby začala nosit hidžáb nebo burku a koupala se v nějakém nemožném hábitu, tak by při její horké povaze hodně rychle obdržel ránu polenem do budky. Moji sourozenci po roce 1968 emigrovali do Švýcarska. Byli vděčni švýcarskému státu za přijetí a za každou počáteční pomoc. Ale rozhodně nechtěli, aby se kvůli nim Švýcaři učili česky. Rozhodně netrvali na tom, že o Velikonocích budou chodit vymrskávat švýcarská děvčata. Zkrátka jsem-li někde hostem, nemohu ostatním vnucovat svoje domácí práva a zvyky. A to je právě ten rozdíl mezi tím, žít v cizí zemi a přizpůsobit se místním zákonům a zvyklostem, a mezi multikulturalismem, podporovaným jakousi nesmyslnou korektností. Ta tvrdí, že hosté, a nebojím se říci vetřelci, si mohou v hostitelské zemi dělat, co chtějí. Na takovouto pitomou a  nesmyslnou korektnost naše civilizace a  kultura a národní identita musí neodvolatelně doplatit. A může se stát, že Evropa se vším, co k ní patří, kvůli takovému přístupu prostě zmizí z mapy světa. A proti tomu já jsem!

Hodně se mluví o tzv. politické korektnosti (PC), tedy snaze nahrazovat tradiční výrazy označující jednoznačné obsahy jakýmisi novými, uhlazenějšími, ale hlavně skutečnost spíše skrývajícími floskulemi. Jak jsem se dočetl v jedné publikaci o PC, například v amerických „lepších“ kruzích už je nepřípustné říci slovo tlustý. Takový člověk je označen za „alternativně se stravujícího“ nebo nějak podobně nesmyslně. Že prý se dokonce začíná vážně diskutovat, zda třeba Shakespearova dramata nejsou genderově urážlivá, třeba Romeo a Julie, jasný příběh maskulinního násilí na ponižované ženské submisivitě. Proč se to děje? Bojíme se prostě říci pravdu? Nebo jsme zpět u té chybějící odpovědnosti? Ale to už je Orwell: válka je mír, nenávist je láska, lež je pravda…

Mimochodem v  rámci korektnosti bych nemohl říci, že moje seriálová vnučka chodí s  ČERNÝM Američanem. Černý je neslušné slovo, musí se říkat Afroameričan. Nevím, kdo takové hovadiny vymýšlí. Budu-li říkat Afroamerikán, tak on stejně nezbělá. Já se také neurážím, když mi někdo řekne, že jsem bílej jak ředitel vápenky! Takovéto korektní blbosti se snaží v poslední době prosazovat všechny ty „ismy“, jak jsem o nich shora mluvil. A tento trend přichází především z Ameriky, kde snad už nemají jiné starosti. Jedna z největších pitomostí, útočících na krásnou ženskost, je tzv. MeToo! U nás tomu zatím nepodléháme, ale obávám se, kdy se i tohoto lepšolidé chytnou. Typické je, že z těchto „nekorektností“ nedělají problém ti, jichž se to bezprostředně týká. Humbuk kolem toho dělají aktivisté a jejich neziskovky. Být aktivistou je jen málokdy otázka přesvědčení. Neznám aktivistu, který by se v rámci své filantropie přestěhoval třeba do Chánova. Neudělal to například ani horlivý odpůrce Matiční zdi pan Kocáb. Být aktivistou je dobrý džob. Penízky jdou od státu, a to je zvláště nepochopitelné… Stát platí těžké miliardy těm, kdo cíleně rozesírají státní systém. Nad tím mi zůstává rozum stát. Další peníze jdou zcela evidentně z ciziny – býti aktivistou se vyplatí. Jak jinak by se mohl jakýsi Minář stát „organizátorem demonstrací“ na plný úvazek? O takovém zaměstnání jsem nikdy neslyšel, neviděl ani nečetl. A dokonce být aktivistou vás může vynést až do prezidentského křesla. Jako jistou aktivistku z Pezinku. A propos – všechna tmavá děvčata, se kterými jsem chodil, by se urazila, kdyby jim někdo řekl Romka. Často jsem slyšel: „Neprovokuj, víš, že jsem cikánka.“ Můj výborný homo kamarád o sobě klidně řekne, že je bukvice, a vůbec se neurazí. Zkrátka jděte s takovouhle nesmyslnou korektností někam, nejlépe do prdele, jak se říká na Žižkově. Dokonce abychom se báli a styděli se chovat normálně a nazývat věci pravými jmény. Je to jen zase jiná forma obracení pravdy v něco takzvaně ušlechtilého, humánního, na což všichni jednou dojedeme.

Někdy mi připadá, že kdybychom třeba my dva spolu sepsali drama Romeo a Romeo nebo Julie a Julie, opentlili to náležitě politicky korektním výrazivem a to celé dali do shakespearovského blankversu, že bychom udělali díru do světa. Třeba by nám i naše kulturní fronta odpustila minulé hříchy, co myslíte? Chtěl byste si v takové hře zahrát, případně jakou roli?

V rámci takové korektnosti a MeToo se teď upravují pohádky, umělecká díla, státní hymny, v některých galeriích prý zakrývají ženskou nahotu. Ve Francii v dotaznících ve škole děti nevyplňují otec, matka, ale v rámci genderové korektnosti rodič 1, rodič 2. Ptám se, co bude vzbuzovat zdravou pubertální zvědavost, když zakryjeme všechny nahé sochy a obrazy. A teď se pozastavím nad tím rozporem. Všechno schovat a nikoho a ničeho se nedotknout? My jsme za našeho mládí obdivovali představení Činoherního klubu a Krejčovy divadelní inscenace a další. (Tyto divadelní počiny měly mezinárodní úspěch. Já sám jsem byl takovému přítomen, když jsem na zájezdě v Anglii hrál v „činoheráckém“ Revizorovi.) Nevím, jak se moderní prudérní korektnost slučuje s reálným děním. Pokud se to na jevišti nehemží sprostými slovy, pokud se tam neznásilňuje a neprezentují myšlenky, po kterých má člověk chuť sežrat jed na krysy, tak to „není umění“. Nevím, co je tak úžasného a moderního a v souladu s výše popsaným trendem na tom, když si na jevišti herečka vytahuje z vagíny českou vlajku. Nechci v takovém divadle hrát a nechci se na takové „umění“ ani dívat! Mám potřebu se proti všem těmto trendům veřejně ozývat. Bohužel mám pocit, možná s mnohými z nás, že marně!

Začal jsem zmínkou o vaší „bílé velrybě“. Máte dnes, s nabytou životní zkušeností, pocit, že jste se k ní aspoň přiblížil? Nebo jste – spolu s Melvillem – dospěl spíše k tomu, že největší význam „bílých velryb“ spočívá v tom, že o nich víme a ctíme jejich smysl v našich životech?

Michal Hrůza zpívá takovou hezkou písničku o  bílé velrybě. Nám, stejně jako v té písni, naše bílé velryby unikají a mizí kdesi v hlubinách moře Laptěvů. Chytíme ji někdy?

Autor: PETR ŽANTOVSKÝ

Fotky: JIŘÍ SKUPIEN

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *