Raději vcházím do otevřených dveří

0

Benjamin Kuras, publicista a spisovatel, vyvolává ve veřejnosti jen dva pocity – obdivný předklon, nebo naprosté zatracení. To se obvykle přiházívá lidem neobyčejným, kteří konají neobyčejné dílo, jež nenechává publikum chladným. Kurase jako autora a nositele svébytných myšlenek prostě nemůžete přehlédnout.

Kuras se narodil jako Miloslav Kuraš v roce 1944 ve Zlíně, v roce 1947 se s rodiči přestěhoval do Olomouce, kde absolvoval střední školu a kde také posléze vystudoval anglistiku na Univerzitě Palackého. Poté pracoval jako rozhlasový redaktor. V roce 1968 emigroval do Velké Británie, řadu let pracoval v české redakci BBC a v londýnském divadle Young Vic. V roce 1974 konvertoval k judaismu a změnil si jméno na Benjamin Kuras. V roce 1975 získal britské občanství. Od roku 1990 publikuje v řadě českých periodik a v češtině vydal několik desítek knih. Patří mezi výrazné kritiky Evropské unie, multikulturalismu, islamismu a socialismu. Kdo by se chtěl co nejrychleji zorientovat v jeho tvorbě a hodnotových dilematech, tomu stačí jen letmo přejet hřbety Kurasových knih a jejich názvy: Češi na vlásku – Příručka národního přežívání, Jak přežít padouchy, Je na Marxu život?, Sekl se Orwell o dvacet let?, Evropa snů a skutečností, Jak zabít civilizaci, Soumrak bílého muže, Bláho vé snění o světě bez padouchů, Poslední naděje civilizace, Pohřbívání svobody (a mnoho dalších). Pro tuto příležitost ponechme stranou, že Kurasova tvorba sestává také z knih o kulinářství nebo sexu. To patří k jeho postoji ke světu. Ne nadarmo se jedna z jeho nedávných knih jmenuje EpiKuras.

Vystupuje na různých konferencích, promlouvá ke studentům, tu a tam se angažuje v  praktické politice, zkrátka dělá všechno pro to, aby si uchoval pověst enfant terrible. Někdy trpěného, jindy vystrkovaného z takzvané slušné společnosti. Přesto – či právě proto – má dlouhé zástupy věrných čtenářů.

Úvodem se nelze nezeptat: vaše glosy k dnešnímu světu jsou obvykle velmi řízné, politicky nekorektní, v překladu: upřímné, jeden by řekl, že až příliš. Kolik z toho všeho, co píšete, říkáte a zastáváte, je součástí jakéhosi self-promotion? Nebo je to proto, abyste veřejnost upozornil na věci, které glosujete a které by bez toho vnějšího rámce mohly zůstat nepovšimnuty či nedoceněny?

Self-promotion jsem si myslím odbyl už dávno ranými knížkami a články, které porůznu vycházely v Respektu, Lidovkách, Xantypě, Euru nebo Reflexu, a  díky jejich různosti jsem autorem „multitematickým“. Většina českých autorů je monotematická, což se ale dá provozovat, jen jste-li píšícím redaktorem na stálém platu nebo máte jiné placené zaměstnání a psaním si jen přivyděláváte, nebo dokonce do internetových magazínů píšete zadarmo, z požitku z psaní, potřeby být veřejně vnímán nebo ovlivňovat události. Jak praví jedno ze spisovatelských přísloví: „Rozdíl mezi normálním člověkem a spisovatelem je, že každý normální člověk umí psát, ale spisovatel neumí nic jiného.“ Já se psaním (plus přidruženým řemeslem překladatelským) živím už nějakých třicet let. Původně jsem – tedy kromě rozhlasové žurnalistiky v BBC – byl dramatik a jen dramatik. Než jsem vstoupil do písemnictví českého, měl jsem za sebou patnáct anglicky psaných her, většinou rozhlasových, ale i několik divadelních. Nejvíc se jim dařilo v Německu, kde má každý „land“ vlastní rozhlasovou stanici, vlastní dramatickou produkci, které si pak prohazují, takže většina mých her měla třeba šest repríz na různých stanicích. Moje hra o Giordanu Brunovi Popeleční večeře se udržela na repertoáru malého divadla Eurotheater v Bonnu půldruhého roku. Jenže v Německu se pak vyměnily generace dramaturgů, můj agent a překladatel zemřel a nad německým trhem se mi zavřela voda. Mezitím se mi otevřel trh český, ale poptávka byla z médií a nakladatelství, ne z divadel. Takže jsem přešel na žurnalistiku a esejistiku, skoro vlastně nedopatřením. A plnil námětové požadavky trhu. K tomu se potřebuji zajímat o širokou škálu námětů. A to mě vždycky rajcovalo – muset si pořád nastudovávat něco nového.

Máte nějakou metodu či princip, jak a proč psát?

To se vztahuje k  té „říznosti“ a  „upřímnosti“ a  všem těm ostatním aspektům mého psaní, které, jak říkáte, vzbuzují buď předklon, nebo zatracení. Řídím se několika citáty: „Spisovatel má psát tak, aby se uživil, vše ostatní o něm rozhodnou literární teoretici.“ To řekl komediální dramatik a herec Noël Coward. A to mě udržuje v jakési poctivé profesionalitě. Vlastně v řemesle. V angličtině je spisovatelství klasifikováno jako řemeslo, ne jako profese. Čili připomíná mi to potřebu určité pracovní disciplíny a společenské pokory. Nehrát si na velkého intelektuála, jak se to rádo dělá v Česku. „Žádný recept na úspěch neznám, ale vím, že zaručeným receptem na neúspěch je chtít se zalíbit každému“ – to je jazzový zpěvák Sammy Davis Jr. Ten mi zase pomáhá netrápit se příliš nepříznivou kritikou, netrávit moc času sebeobranou a víc sledovat, kdo jsou ti čtenáři, kterým moje psaní ladí s tím, co sami cítí nebo hledají. Nechat se jejich odezvami i trochu vést, vytřibovat, vybrušovat. K tomu mám zase citát z Talmudu: „Člověk by měl trávit víc času vcházením do otevřených dveří než bušením na zavřené.“ No, a pak je tu ještě citát z Kingsleyho Amise: „Spisovatel, který nedovede nikoho naštvat, by se neměl obtěžovat psát.“ To má pro „image“ autora stejně velký význam jako chvála, a možná ještě větší. Někdo, koho jste naštval a má potřebu vás napadnout, si dá větší práci s popsáním, co vlastně děláte, co mu tak vadí. A tím vám de facto udělá i publicitu u potenciálních příznivců, kteří vás dosud neznali, možná víc než mírná, civilizovaná pochvala.

Všechny tyto prvky mi pomáhají, jak říkáte, upozorňovat na fakta, události, ideje a principy, které by jinak zůstaly nepovšimnuty. Málokdo, kdo je dnes euroskeptikem nebo islamokritikem, ví nebo si vzpomene, že dnes konečně chápe a sdílí něco, co jsem já psal před dvaceti lety, kdy mě ještě pokládal za blázna a paranoika. Ale kdybych to měl vše shrnout pod jedno společné téma nebo – přidáme-li trochu pompéznosti – životní a  pracovní poslání, tak je to vášnivá láska k evropské civilizaci, její historii, jejím krkolomným výtvorům v umění, vědě, politickém systému, obecném humanismu a lidském štěstí. A niterná potřeba přispět k její záchraně před všemi těmi hrozbami, které se na ni řítí ze všech stran, včetně zevnitř. A taky se při tom všem snažím to podávat zábavně, neboť působit nudu pokládám za jeden z největších zločinů, jakých se literát může dopouštět. Podle citátu z Oscara Wildea: „Musíš je rozesmát, nebo tě zabijí.“ Zestručnil jsem si to heslem „4P“: pobavit, poučit a přimět k přemýšlení. A to pobavení kladu na první místo.

Tak úplně natvrdo: baví vás provokovat? Vždyť jsme přece namnoze obklopeni lidmi bez hlubšího zájmu o svět a jejich postavení v něm… Myslíte, že lze někoho probudit z dobrovolné letargie?

Ale já vážně neprovokuji, rozhodně ne záměrně. Že to někoho k něčemu provokuje, je vedlejší účinek. Ale probouzet z letargie k hlubšímu – ale také pochopitelně širšímu – zájmu o  svět je samozřejmě jeden z  mých záměrů. A nejen že to lze, ono to musí „lzet“ (máme takový infinitiv?). Bez toho tu civilizaci neubráníme. Takže znamená-li to provokovat, můžete mi k těm 4P přidat páté.

Vaším ústředním tématem je svoboda, v různých formách a podobách. Dobře ale víte, že svoboda je pracná, protože nutí toho, kdo se k ní odhodlal, k obtížnému převzetí odpovědnosti – za svá rozhodnutí, za svůj život. Je přece o tolik snazší nechat se vést, dovolit nějaké vrchnosti – v Praze, Berlíně, Bruselu, kdekoli – aby o mně rozhodovala, aby mi dávala své směrnice, direktivy, návody a postoje k pohodlnému převzetí a následování. Proto také obvykle v bohatších dobách vítězí socialistická levice, zatímco konzervativní pravice se svými bolestivými recepty přichází ke slovu zpravidla až v okamžiku krize. Myslíte, že to předání moci nad sebou samým nějaké autoritě kdesi nahoře je součástí nějaké univerzální lidské dispozice? A pokud ano, proč?

Svoboda je pracná věc, a jak praví nějaká politologická poučka, při rozhodování mezi svobodou a pohodlím volí většina lidí pohodlí. To znamená, že od někoho čekají, že jim to pohodlí poskytne. Problém je ten, že když zvolíte pohodlí před svobodou, nebudete nakonec mít ani svobodu, ani pohodlí, protože pohodlí vám nikdo neposkytne zadarmo. Ta naše liberální demokracie stojí na víře, že všichni mají nějaká práva. Dokonce zaručená. To je utopická teorie. V praxi nelze dát někomu nějaké právo, dokud někomu jinému nedáte povinnost to jeho právo uspokojit. Žádná práva nemohou existovat bez povinností. Neznamená to jen, že ten, kdo má práva, musí mít zároveň povinnosti. To je rovnice morální. Znamená to taky, a hlavně, že když někomu darujete práva, povinnosti vnucujete někomu jinému. A to je rovnice matematická. Čili něčí právo je většinou na úkor někoho jiného. Když dnes všelijaké dohody OSN udělují někomu právo migrace, tak de facto nařizují někomu jinému povinnost jej přijímat, se všemi riziky, která to přináší – a která denně zaznamenáváme v západoevropských velkoměstech. Pojem svobody – a taky její podrobný popis – vymyslel Mojžíš, jehož „román“ Exodus by měl být povinnou četbou od první třídy až do promoce na všech fakultách, kde by se z něj měly dělat přijímačky, zkoušky a zápočty, jako kdysi z marxismu. Je v něm spousta užitečných příkazů a zákazů, které tvoří civilizaci. Nikde ani slovo o žádných právech, jen samé povinnosti.

Dovolím si drobný bonmot: znamená to, že povinnost je právem?

Ve svobodě žádná práva neexistují. Mají-li všichni ke všem stejné povinnosti, nepotřebuje nikdo žádná práva. Všechna kreativita je o  stanovování cílů a plnění povinností, ne o vymáhání práv. Když se podíváme na všechna ta dnešní liberální práva, všimneme si, že je to často právo neplnit nějakou povinnost. Vymáhání práv často znamená vymáhání privilegií (čili práv, jež všichni nemají), a to je cesta k tyranii. Dokonce i to právo na svobodu slova je přesněji řečeno povinnost – informovat podle svých nejlepších schopností a víry. Vlastně mě napadá, zda toto netvoří ten zásadní rozdíl mezi liberalismem a konzervatismem. Liberalismus je vymáhání práv, konzervatismus je plnění povinností. Říkáme-li, že jsme nebo chceme být (nebo jsme donedávna byli) civilizace judeo-křesťanská, tak jsme asi zapomněli na tento její základní princip povinností. V Exodu se také dá dovědět, že cesta z otroctví ke svobodě může trvat mnoho let, a to ještě pokud máte dobrého lídra, a to ještě pokud si ten lídr tyká s kosmickou inteligencí. A také jak se člověk lídrem stává, co k tomu musí vykonat a překonat, co se naučit, co si vytrpět, jaké osamělosti a zavrženosti, a třeba i perzekuce si musí zažít, z jakých chyb se naučit, jakých škodlivých vlastností se musí zbavit.

Do vlasti jste se vrátil po převratu roku 1989. Od té doby pendlujete mezi Prahou a Londýnem. Jak vidíte vývoj reálných, nikoli papírových, svobod za těch třicet let tady a tam?

V Česku je ten vývoj pořád ještě mírně vzestupný, v Británii prudce sestupný. V Česku se stále ještě bojuje za zachování svobody, odmítání cenzury, odmítání migrace a islamizace, sleduje se chování českých politiků, zkoumá se jejich loajalita k voličům, k vlasti, nebo naopak k bruselské byrokracii, zkoumají se historické a filozofické prameny, z nichž se lze něco naučit. Češi se pořád ještě učí. Británie to už vzdala, s výjimkou několika statečných aktivistů, jako je Tommy Robinson nebo Kate Hopkinsová. Brexitové referendum bylo posledním zařváním starého lva. Co z něho politici udělali, je nemravné a hodné zoufalství. Tím myslím i  politiky „odchazečské“, kteří ponechali jednání Mayové, ač už nejmíň před rokem věděli, že ho zbabrá, a nevzali na sebe odpovědnost vykonat, co od nich většina voličstva žádala. Čili porušili svou povinnost k národu, demokracii, ke staré dobré britské decentnosti, civilizaci.

Čím si to vysvětlujete?

Vysvětluji si to částečně tím, že čtyřicet let poddanství Bruselu z britské politiky vymýtilo lídrovské kvality. A částečně je to způsobeno odpojením od toho morálního vlákna, které demokracii spojuje s onou biblickou etikou jasně vymezených práv a povinností. Morální pád britské společnosti jako celku do hlubokého marasmu se projevil dvacetiletým potlačováním informací o bandách muslimských násilníků zotročujících desetitisíce britských puberťaček. Na tom se podílely všechny složky státních a obecních struktur, od sociálních pracovníků přes policii, soudnictví a politiky až po média. A podílí se na tom lhostejnost široké veřejnosti ochotné bez velkého přezkoumávání faktů odsuzovat Tommyho Robinsona, který na tento morální marasmus upozorňuje s vysvětlením, že „jestli to vzdáme, naše děti nám to neodpustí“. Novinář Peter Hitchens to nazval ztrátou morálního kompasu. Mě osobně, jako Británii milujícího naturalizovaného občana, to strašlivě bolí.

Odkud podle vás pramení ten dnešní civilizační chaos? Je to snad naplnění předpovědi Samuela Huntingtona? Chaosem přitom nemyslím jen přílivy jinokulturních migrantů, ale také třeba totální hodnotové zmatení velké části mladé generace, která nepoznala doby, kdy před člověkem stála existenční dilemata, a on musel stále – sobě i jiným – odpovídat na otázku „Which side are you on?“, což jej vedlo k dospělosti, někdy předčasné, někdy bolestivé, ale přece jen provázené poznáním. A poznání je přece klíčem ke světu i k člověku…

Huntington nic nepředvídal, už jen zaznamenával, co se děje a kam to směřuje. Civilizační chaos – a já tomu říkám trochu přesněji pomalá sebevražda – je spíš organizovaná destrukce, demontáž, dekonstrukce onoho konzervativního biblického systému stojícího na povinnostech rovných pro všechny. Proto dnes po celém Západě opět ožívá nejen antisemitismus, ale i nenávist ke křesťanství. Tu organizovanou demontáž můžeme vystopovat k levicovým filozofům 20. století jako Sartre, Derrida a Foucault ve Francii a k působení Marcuseho neomarxistické „frankfurtské školy“, která od šedesátých let ovládla americké univerzity a z nich přešla zpět do Evropy. Jenže tato „revoluce“ civilizaci jen boří, aniž by ji dokázala nahradit jinou. Výsledkem je oslabení západní civilizace do míry usnadňující její převzetí jinou civilizací, která je však postavena na systému „všechna práva vládnoucím“ (muslimům) a „všechny povinnosti poddaným“ (jinověrcům) čili de facto nevolnictví ruku v ruce s otroctvím.

Komu tento chaos vlastně slouží? Kdo na něm vydělává?

Dočasně na něm vydělávají globální nadnárodní korporace a na špici politiky zabydlené elity jako Evropská komise a všelijaké ty byrokratické direktoráty. S nimi – nebo po nich – na tom vydělá islám. Dlouhodobě na tom nevydělá nikdo, protože vláda islámu nikdy nedokázala vytvořit prosperitu jinak než převzetím tvořivosti ovládnutých, a to jen do té doby, než ti ovládaní buď přestanou tvořit, protože se jim to nevyplatí, nebo konvertují k islámu a stanou se ovládajícími, takže nezbude nikdo, kdo by ještě něco tvořil. A vrátíme se do středověku a  globálního hladomoru. Ale dlouhodobě vlastně nevíme, zda právě to není součástí nějakého kosmického plánu, jak zabránit destrukci planety, k níž logicky spěje náš ekonomický systém „trvalého, udržitelného růstu“.

Vidíte na konci tohoto podivného tunelu nějaké východisko? Nebo jste fatalista a zastáváte, tak jako mnozí, stanovisko, že vřed prostě musí prasknout, moře chaosu se vylít ze svých břehů – i za tu cenu, že v něm mnozí utonou? Od časů Malthusových se za recept na podobná civilizační kataklyzmata považuje válka…

Nejsem fatalista, protože věřím, že Tvůrce světa obdařil člověka svobodnou vůlí, ale jsem přesvědčen, že neobrátíme-li tu svou svobodu rychle od vymáhání práv ke konání povinností, čeká nás brzy nějaká globální katastrofa, kterou si ani netroufám představovat.

Před mnoha lety jste konvertoval k judaismu. Mohu se zeptat, proč a čím vás to obohatilo?

No, myslím, že z předchozích odpovědí se už dá leccos vysoudit. Summa summarum mě to asi obohatilo tím, že míň remcám a víc se snažím tvořit, přemýšlet, vnímat události v širších kontextech, vnášet trochu světla do informačního zatmění, které opět houstne. A neustále přemýšlet, které z mých stále ještě vytoužených práv je vlastně naruby obrácená povinnost. A proč? Protože právě tam jsem našel praktický systém, který k tomu napomáhá. Stranou ponechávám těch pár méně vysvětlitelných motivů mystických.

Proč myslíte, že židovství nikoli jako národnost, nýbrž jako určitý specifický postoj ke světu a životu, je po staletí předmětem nenávisti a nepochopení mnohých „z druhé strany“?

Protože většina lidí se raději domáhá práv, než aby plnili povinnosti. A těžko vedle sebe snáší někoho, kdo to plnění povinností pokládá za důležitější, a dokonce se mu i trochu daří.

Existuje něco jako historická paměť rodu?

Samozřejmě. Rodu, klanu, kmene, národa. A navážeme-li na předchozí otázku, tak to, že Židé si neustále pěstují paměť až zpět k Abrahamovi a všem nepřerušovaným pokolením od něho, je možná další příčina závisti, nebo nenávisti lidí, kteří svou historickou paměť ztratili, takže nevědí, k jakému účelu nebo poslání zde jsou. Solženicyn kdesi napsal něco jako: „Chcete-li nějaký národ zničit, zbavte jej jeho historické paměti.“

Britský spisovatel Douglas Murray ve své knize Podivná smrt Evropy píše, že starý kontinent de facto páchá sebevraždu, a vinna je skutečnost, že odvrhl své tradiční hodnoty, helénské, křesťanské a jistě i židovské. Souhlasíte? A proč se to podle vás děje?

Douglas Murray vykonal touto knížkou velký kus prorocké práce a mě trochu rmoutí, že mu u nás jeho de facto ideoví spojenci vyčítají, čím se v knize zapomněl zabývat. Nic nezapomněl, jen se soustředil na to podstatné, stoprocentně podložené fakty. Ta sebevražda samozřejmě spočívá i v aktivním zapomínání – vymazávání z paměti – našich civilizačních kořenů, jimž já říkám anticko-biblické. Patří tam tedy nejen judaismus a křesťanství, ale také Řecko a Řím, z nichž společně v západní civilizaci stále pramenilo to tvůrčí napětí a posedlost zdokonalováním světa, s vědomím, že nikdy nemůže být dokonalý, jen o něco dokonalejší. Evolučně, nikoli revolučně. A ta sebevražda se děje tím, že čím dál víc lidí touží spíš po pohodě nicnedělání než po vzrušení tvorby.

Od věků si spisovatelé a intelektuálové obecně udržovali společenský status těch, kdo v okamžicích ohrožení dokážou vystoupit a říci rozhodné slovo. Z posledního století připomeňme aspoň Manifest českých spisovatelů z roku 1917, vystoupení Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína na 2. sjezdu spisovatelů roku 1956 nebo emotivní, ale velmi politický projev Ludvíka Vaculíka na 4. sjezdu téhož svazu v roce 1967. K těm všem dobová veřejnost vzhlížela s úctou a respektem, a možná i s nadějí. Kam se to vytratilo? Dnešní spisovatel většinou ztrácí kontakt s realitou, a tím vlastně ani nic neriskuje – až na pár výjimek. K takovým patříte i vy. Jak se na to všechno díváte?

Já skupinové akce organizovat neumím, trpím těžkou schůzofobií a v mudrování jsem spíš samotář. Myšlenky si dokážu seřadit a ujasnit spíš samotářským psaním než debatováním. Ale teď mě napadá – neberete vy a tento časopis za svou povinnost takové spisovatele posbírat a transformovat do nějakého opět smysluplného „hnutí“?

Určitě ne programově, ale je pravda, že se kolem nás shromáždila velká řada různorodých osobností, které spojuje obava z budoucnosti naší civilizace. Víc toho jako časopis nedokážeme. Ale zpět k vám. Minulý měsíc jste oslavil pětasedmdesáté narozeniny a zároveň uvedl na trh novou knihu K.O. sexu, která, navzdory možnému zjednodušenému chápání toho názvu, vlastně není ani tak o sexu jako o společnosti, která je nemocná různými předsudky, nenávistnými kampaněmi, feministickou bigotností. Tedy je vlastně zase o politice. Proč jste tuhle knihu napsal?

Nešlo ji nenapsat, když jsem sledoval, jak ten původně tvořivý a skoro se dalo říct vědecký feminismus Simone de Beauvoir a v druhé generaci humorný feminismus Germaine Greerové se v  třetí generaci transformovaly v  nenávistný antimaskulinismus, který se absurdně ještě masturbuje na nenávisti k Trumpovi a vyžívá se v udávání producentů, s nimiž si ta či ona hvězdička před třiceti lety „proti své vůli“ šukla, aby dostala roli. Pobavilo mě, jak se proti tomuto feminismu bouří transgenderismus nějakých už sedmdesáti různých pohlavních variant a jak jeho aktivistky nadávají aktivistkám feministickým, že svým agresivním feminismem vlastně utvrzují nadvládu patriarchátu. To už je tak nádherná absurdní komedie, že se nedala nechat nenapsána. Ta knížka samozřejmě je o sexu, ale hlavně o tom, jak ten současný vývoj sexuálních vztahů spěje spíš k asexualitě, jako jedné z dalších metod sebevraždy Západu.

A co se od vás dá očekávat příště?

V současné době píšu pravidelně jednak dva články měsíčně do Playboye, nejen o  sexu, ale taky o  obecnějších tématech, jednak pro nový internetový magazín TV Prima seriál komentářů nazvaný souhrnně Zpráva o stavu civilizace, přibližně dva každý týden. To dohromady mě zaměstnává na plný úvazek, zatím časově na neurčito. Takže se mě ještě hned tak nezbavíte.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno