Nebojte se – řekněte to: kunda!

0

Reflektory mířící na nevelké jeviště se šeří, jen ten prostřední, bodový, řečený štych, osvětluje hlavní herečku, která oslovuje publikum, ovládá jej hlasem i gestem, hypnotizuje je, jako když velký dirigent jen lehkým pokývnutím hlavy rozezvučí lesy smyčců pod pultíkem. Herečka pak říká větu, na kterou už mnozí diváci, kteří jsou zde poněkolikáté, napjatě čekají: „Nebojte se, řekněte to slovo: Kunda! Opakujte po mně: Kunda! Kunda!“ A nějakých sto dvacet diváků v tom malém sálku uhranutě opakuje to slovo, s jistým nesmělým úsměvem dokonce i mladý kněz sedící v prostřední řadě, kolárek na krku, říká to slovo. Protože ví, že se nedopouští hříchu, jen pomáhá na svět malému, ale významnému zajiskření upřímnosti a snad i pravdy.

Irena Žantovská

To je autentický zážitek z představení Monology vagíny, kterou před mnoha lety napsala americká novinářka Eve Enslerová a od roku 2002 dodneška ji uvádí na českých jevištích Intimní divadlo Dáši Bláhové. Ano té, kterou znáte z filmů Kalamita nebo Hra o jablko. A té, která je onou vyvolávačkou slova obecně považovaného za nehodna lepší společnosti. Přitom Monology vagíny, jak vědí všichni ti, kdo se dnes už na zhruba tisícovce repríz (je to nejčastěji hraný kus po listopadu 1989) mohli přesvědčit na vlastní oči a uši, nejsou žádné porno. Je to série příběhů žen různého věku, sociálního zázemí i geografického domicilu. Stárnoucí paní z amerického středozápadu znovu prožívá první citové prožitky na sedadle placatého cadillaku, patnáctiletá Balkánka zkouší zapomenout na četu vojáků, kteří přepadli během zbytečné války její vesnici a její tělo i duši. Řádka příběhů, kde v hlavní roli je žena. A také její vagína: ozdoba i prokletí. Tajemství i rozkoš. Bolest – i studna budoucího života.

Představení Monology vagíny režírovala zkušená režisérka a vysokoškolská pedagožka Irena Žantovská. Z její předchozí režijní práce stojí za to jmenovat Strindbergův Tanec smrti v pražském Národním divadla, Genetovy Služky v Chebu, Carmen Kittel v Liberci, ale i balet Zahrada soch (podle vlastní autorské básnické předlohy), Verdiho operu Otello či muzikál West Side Story (to vše v ústeckém divadle) – a následovat by mohlo ještě zhruba sedm desítek režií v nejlepších českých divadlech. Za oratorium Mistr Jan Hus dostala cenu Mezinárodního TV festivalu Zlatá Praha 2006 a za Monology vagíny byla nominována za cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku 2003.

Ženské téma se táhne jako dlouhá nepřerušovaná nit většinou její umělecké práce. Nakonec i její dvě zatím poslední režie – dramatizace knihy Barbary Nesvadbové Laskonky nebo adaptace komedie Cavewoman – z této linie nevybočují. Proto je první otázka logická: cítíte se být feministkou?

Pokud myslíte ten tradiční agresivní typ feministky, která staví svůj hodnotový svět na nenávisti k mužům, tak určitě ne. Muž a žena tvoří teprve jeden celek: člověka. Pokud se ale budeme bavit o tom, jak se dnešní společnost v mnoha ohledech k ženám chová – začíná to nerovnými příležitostmi k výkonu práce a konče třeba nerovným ohodnocením práce již vykonané, pak je to něco jiného. Hloupý maskulinní svět, ostatně stejně jako hloupý homosexuální svět – a obou je na českém divadle habaděj – považuje ženu v tvůrčí profesi za bytost buď neschopnou a podřadnou, nebo naopak nepříjemně konkurenční, a proto z obou uvedených rozhodujících mafií přichází obdobná snaha ženu – umělkyni vytěsnit a zkrátka jí nedat příležitost. Co kdyby byla náhodou lepší, než muž, a je jedno, zda je čtyř – nebo víceprocentní? Tomu já říkám diskriminace a proti tomu protestuji. Samozřejmě to neplatí paušálně. Je řada otevřených a slušných lidí ve vedení divadel a kulturních institucí, jen se obávám, že na ně není přes ty hlučné tak vidět.

Když jste byla oslovena Dášou Bláhovou, abyste se ujala režie Monologů vagíny, co vám proběhlo hlavou?

Tak předně – bylo to někdy v roce 2001 a svět kolem nás přece jen byl ještě jaksi cudnější (či pokrytečtější, chcete-li), a to téma ještě vlastně na českém divadle vůbec nebylo přítomno. Šlo se tedy do rizika, a všichni to věděli. Na druhou stranu už byly známy tradiční aktivity zvané V-Day, které pořádala právě autorka Monologů Enslerová v Americe a kdy se toto její představení běžně provozovalo. Bylo tedy se i na cosi odkázat. Nicméně my jsme k Monologům přistoupili hodně svébytně, původní podobu inscenace z tamních jevišť jsme neznali, chtěli jsme udělat divadlo, které by odráželo náš způsob vidění světa a rezonovalo s naším publikem a jeho lidskou a hodnotovou zkušeností. To, že se Monology hrají dodnes, snad svědčí o tom, že to nebyla trefa mimo terč.

V úvodu tohoto povídání jsme připomněli scénu, kdy hlavní herečka učí publikum vyslovovat slovo „kunda“, a nedělá to s žádnou perverzitou nebo lacinou podbízivostí, ale jde tam o detabuizaci nejen slova, ale celého sebepojetí a sebechápání ženy, chápu to správně?

Samozřejmě, je to úplně přesné. Všechny příběhy v Monolozích vagíny jsou o ženách, které mají nějaký problém s vnímáním svého já, tělesného i duchovního, hledají a často nenacházejí cestu samy k sobě. Ale už to hledání má velký smysl, protože pomáhá těm ženám růst.

Kdybychom se naposledy odrazili od toho slova běžně považovaného za vulgární, máte vy jako divadelní tvůrkyně nějaké vlastní tabu, něco, co prostě neuděláte, co je za vašimi hodnotovými mantinely?

Divadlo a umění obecně by se asi nemělo vyhýbat ničemu, co je z principu lidské. Nemluvím samozřejmě o žádných úchylnostech a zvrácenostech, od toho je zde trestní zákon. Mluvím o nekonečné rozmanitosti lidských povah, sklonů, ambicí, komplexů, a také bolestí z neporozumění. To všechno na divadlo patří. A je pak na každém tvůrci, jak s tím naloží. Jestli jen jako s efektní náloží, vozem naloženým zbytečnými tretkami, pod nimiž ale nenajdete žádné sdělení, natož – promiňte mi to patetické slovo- poselství. Anebo zda otevíráte dveře na jeviště člověku se všemi jeho chybami, nedostatky, strachy, ale i třeba vzdory a odvahami. A je to stále hlavně ten člověk. On se rozhoduje, on vstupuje do vztahů a situací, on se mění, on vítězí nebo prohrává. Ne nějaká blyštivá ambaláž okolo. Zní to strašně obecně, ale pozorný divák českého jevištního dění si určitě dokáže dosadit „svá“ jména a příklady. Já nejsem od toho, abych hodnotila jiné. Já se snažím jen o to, aby můj divák odcházel z divadla s pocitem, že svůj čas, jehož máme všichni tak zoufale málo, nezabil zbůhdarma. Nebo že se dokonce možná i dověděl něco nového – o sobě.

Ale neodpověděla jste mi na ty vaše osobní meze. Kam už byste na divadle nechtěla zajít?

Moje dvě poslední premiéry by mi možná dokázaly dát pomůcku k té odpovědi. V Divadle Na Maninách hrajeme od zimy představení Laskonky, což je adaptace knížky Báry Nesvadbové. Jsou to vlastně také monology a dialogy tří žen, zhruba středního věku, tedy už se svými zkušenostmi, radostmi i zklamáními. Vybalancovat potřebu diváka potěšit a zasmát se v divadle na jedné straně a na druhé straně fakt, že život není muzikál a vystavuje nás někdy hodně smutným okamžikům, to je vždycky oříšek. Proč to říkám: jedna věc, kterou si hlídám vždy a velmi, je úsilí nepropadnout do nějakých velkých slzotvorných, ale prázdných gest. Velikost tragiky není v množství krve, ale v bolesti uvnitř člověka. Je to jako s nahotou: sexy na jevišti nevypadá zcela svlečená herečka, na plné světlo ukazující své tělo. Mnohem víc sexy je letmý a více tušený než viděný stín krásného ženského těla třeba za poloprůhledným závěsem. Víc se dovíme nápovědou, než výstřelem „na plnou hubu“. A druhá poznámka: moje zatím poslední inscenace Cavewoman, divadlo jedné herečky v podání Daniely Choděrové, které je vlastně rovněž inventurou vztahů mezi mužem a ženou, obsahuje také jednu takovou záludnost. V závěrečné scéně se hovoří o nepříliš společenské činnosti, která má spoustu nehezkých a nevkusných názvů, avšak patří také k životu. Vybruslit z toho, zachovat podstatu, ale přidat k tomu nadsázku, ironii a snad i jakési poetično, to byl tedy úkol. Nebudu konkrétní, ať to vaši čtenáři pochopí třeba jako pozvánku Cavewoman. Ale pozor, pokud vím, je přinejmenším do srpna všude vyprodaná J

Chystáte nějakou další divadelní produkci, třeba i s tématem ženství, o němž se dnes celý čas bavíme?

Nerada předbíhám a slibuji něco, co je v přípravě a v perspektivě. Takže nebudu jmenovitá. Ale ano, tohle téma si mě už před mnoha lety našlo a míním mu být věrná. Už proto, že opravdu nejsem feministka.

Připravil Lubomír Brožek

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno