“Češi jsou výjimečný národ,” říká Jan Kraus

Před několik let jsem se sešel s Janem Krausem v kavárně Retro a popovídali jsme mimo jiné o tom, jak Češí mají pocit, že jsou výjimeční:

Jan Kraus – Víte, co na Češích nejvíc miluju?

Fabiano Golgo – To by mě opravdu zajímalo.

JK – Jak mají někdy zjednodušený svět, který funguje tak, že středem světa je Česko. Ne snad ani polohou, která je výjimečná, ale hlavně: žije v něm výjimečný národ. Od toho se odvíjí všechno ostatní. Jediný, ale opravdu jediný malý zádrhel je, že si to myslí jenom Češi. (smích)

FG – V čem se podle vás tahle sebestřednost projevuje?

JK – Jiné problémy mají velké národy, jiné malé, ale výjimečný problém má jenom výjimečný národ, Češi. Vždycky říkám: Hele, když ztratěj identitu Němci, Francouzi, nic se neděje. To jsou stejně bezvýznamný národy. Ale když ztratěj identitu Češi, tak se Evropa složí! Protože Evropa na nás stojí, i když o tom neví. V naší zemi nezná nikdo ani vlastní ústavu. Ale úplně se svíjíme bolestmi, aby nás náhodou někdo neošulil. Je to něco, co napůl miluju a napůl nenávidím. I když znám spoustu báječných lidí, které mám moc rád, přesto náš globální národní znak je: výjimečný. Neříkame si o sobě pravdu.

FG – Jaké jsou další znaky české povahy?

JK – Tak třeba u nás můžete být upřímný, ale musíte být laskavý. A kdyby vám upřímnost bránila v laskavosti, tak se podřiďte laskavosti. To je požadavek číslo jedna, zejména v oblasti kultury. Tam se to doslova vyžaduje. To je omyl z komunismu, kdy komunisti chápali umělecká díla jako propagandu. A protože život nestál za nic, tak idea díla musela být vždycky optimistická. Mnoho lidí na tom trvá dodnes.

FG – Je vidět, že vy k nim nepatříte.

JK – Jistě, protože na podporu optimistické vize jsou léky, doktoři, různé psychoterapeutické pomůcky, ale určitě ne kultura. Kumšt není od toho, aby dával optimistické vize. Ta “laskavost” je u nás vlastně tichá společenská dohoda: neříkejme si o sobě pravdu. Laskavost vás zavazuje, abyste “laskavě” přeskočil některé hnusné kapitoly našeho života. Někdy mě to ohromně dráždí, někdy do toho zase rád šťourám.

FG – Změní se to?

JK – Tahle země je malá a po totalitě poničená. Intelektuální i jiné struktury byly užší než v ostatním světě. Města byla tři čtyři, ostatní se nerozvíjela. O co byly struktury chudší, o to větší byla tendence k soudržnosti. Je to vlastně jakýsi místní nekonečný druh zábavy. Ale je to jen otázka času.

FG – Takže aspoň v tomhle jste optimista?

JK – Mladí tímhle trpět nebudou. Cestují, a to na ně má zásadní vliv. Taky se jednou osvobodí z vadných schémat vlastních rodin.

FG – Možná ne jen rodin, ale i vzdělávacích ústavů.

JK – Škola je taky klíčová. Zatím je v katastrofálním stavu. Já do ní tedy nechodím, ale asi je to tam hrozné.

FG – Tady dítě přece musí hlavně poslouchat. Doma i ve škole.

JK – Jistě. Výkřik “Ticho!” je hlavním výkřikem minulých padesáti let. Jakýkoli zvuk znamenal ohrožení! Vydáte blbej zvuk a ohrozíte celou rodinu. Komunismus denně lidem vtloukal do hlavy, že hodnotu mají jenom jako masa. A ještě k tomu pracující. Individualismus znamenal, že snad chcete opustit kolektiv, který buduje lepší zítřky, lepší svět. Podílet, podílet se na budování. Proto teď společnost své individuality tak těžko hledá.

My nemáme rádi reflexi. Nebo na ni nemáme odvahu. Magickou nechuť k reflexi si nahrazujeme “laskavou” historií. Nabízel jsem, že bych natočil, co se tady nosí: Gottwalda by hrál Donutil, Slánského Polívka a vznikla by taková “laskavě legrační” nepravda o pravdě.

PODÍVEJTE SE TAKY: https://www.nekorektni.eu/pix/svet-v-uzamceni/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *