Co vy na to, pane Overtone

0

PETR ŽANTOVSKÝ °

Joseph Overton, sociolog, viceprezident Mackinac Center for Public Policy, se dožil jen tragicky krátkého věku 43 let (zahynul při leteckém neštěstí v roce 2003), zanechal však po sobě přinejmenším jednu velkou myšlenku. Obvykle bývá nazývána „Overtonova okna“. Jedná se o teorii vyjadřující způsob, jak lze dosáhnout radikální změny veřejného mínění za pomoci průběžného a postupného působení zájmových a na ně navázaných mediálních kruhů.

Overton popsal, jak se zdánlivě nenápadně, ale o to neodbytněji prolínají nové interpretace starých a dávno již veřejností určitým zaběhlým způsobem vstřebaných fenoménů. Jak pro společnost původně naprosto cizí myšlenky mohou být vyneseny ze smetiště veřejného opovržení nebo přinejmenším zdrženlivého mlčení, oprášeny a nakonec prosazeny do právního systému. Jak tento proces prochází skrze jednotlivá „okna“ této proměny veřejného názoru na věc: od původního odmítavého – až v jeho úplný opak. A to, dodejme, se souběžně získávaným veřejným souhlasem, aniž by kdo z takto manipulovaných měl pocit, že je na něm pácháno intelektuální či etické násilí. A protože „Overtonova okna“ jsou stále aktuální a v politické praxi kolem nás stále přítomnější, popišme si, jak celý ten orwellovský „danse macabre“ vlastně funguje.

Postupná okna možností

Podle „Overtonova okna“ existuje pro každou myšlenku nebo společenský problém tzv. okno možností. V rámci něj lze nebo nelze o myšlence široce diskutovat, otevřeně ji podporovat, propagovat a snažit se ji ukotvit legislativně. „Okno“ se posouvá ze stádia „nemyslitelného“, tzn. veřejné morálce úplně cizího a zcela zavrženého, do stádia „aktuální politiky“, tj. stává se široce posuzovatelným, masově přijímaným „faktem“ nakonec fixovaným v zákonech. Nejedná se přitom o prosté vymývání mozků, jak ho známe z běžné propagandy: technologie je mnohem delikátnější. Postupná systémová aplikace je efektivní proto, že jí pomáhá nenápadnost jejího působení na společnost, která se stává její obětí.

Overton demonstroval na jednom věru radikálním příkladu, jak začíná společnost krok za krokem nejprve s diskusí o něčem původně nepřijatelném, posléze to považuje za reálné, dokonce vhodné, a nakonec se s novou realitou podepřenou zákonem smiřuje a stává se obráncem věci kdysi naprosto nepředstavitelné. Oním extrémním příkladem byl kanibalismus, resp. myšlenka legalizovat právo občanů na pojídání jeden druhého. Je jasné, že dnes zatím není možnost propagovat kanibalismus, protože se společnost postaví proti. To znamená, že problém legalizace kanibalismu se nachází v nulovém stadiu „okna možností“ a podle Overtonovy teorie ji lze označit za „nemyslitelnou“. Model nám ukáže, jak ono „nemyslitelné“ bude realizováno, projde-li všechny fáze „oken možností“. Přičemž je dobré mít na paměti, že jde o technologii, která umožňuje legalizovat naprosto jakoukoliv myšlenku.

Téma kanibalismu je pro společnost zatím ještě zcela nepřijatelné. Uvažovat na toto téma není žádoucí ani v médiích, ani ve slušné společnosti. Zatím je to jev nemyslitelný, absurdní a zakázaný. První pohyb „okna“ má za cíl přesunout téma kanibalismu z oblasti radikálního do oblasti možného. Argumenty zní jasně a líbivě: Vždyť máme svobodu slova, tak proč bychom nesměli pohovořit právě o kanibalismu? Vše je dovoleno studovat a vše mohou vědci zkoumat: neexistují pro ně tabuizovaná témata. Proto se s pomocí médií svolá etnologické sympozium třeba na téma „exotické rituály polynéských domorodců“. Na něm se bude diskutovat o historii tohoto tématu, budou uskutečněny pokusy představit si ho z vědeckého úhlu pohledu. A tím dostaneme o kanibalismu hodnověrné informace. Nyní tedy už lze říci: Vidíte, ukázalo se, že o lidojedství lze hovořit věcně a přitom zůstávat v rámci vědecké slušnosti. A je to: „okno“ se posunulo. Je zajištěn přechod od vyhraněně negativního postoje společnosti ke vztahu mnohem pozitivnějšímu. Téma bylo uvedeno do oběhu, tabu se desakralizovalo a jednoznačnost problému byla zbourána.

Pozor, přichází první skutečný zálud: Současně s onou „vědeckou“ debatou se musí někde objevit nějaké „společenství radikálních kanibalů“. Nevadí, bude-li aktivní pouze na internetu, neboť takových lidojedů si určitě všimnou a budou je citovat ve všech hlavních médiích. Tyto zrůdy, třebaže vytvořené zcela virtuálně, jsou nezbytné k vytvoření obrazu radikální hrozby. A tato hrozba se postaví do kontrapozice vůči jinému strašáku – „fašistům, vyzývajícím upalovat na hranicích takové, jako jsou oni“. Je vytvořen obraz „nedobrých kanibalů“.

Z nemyslitelna do možna

V následujícím kroku se „okno“ posunuje dále a téma kanibalismu se přesunuje z radikální oblasti do oblasti možného. V tomto stádiu pokračujeme v citacích „vědců“. Přece se nemůžeme odvracet od vědeckých znalostí o lidožroutech. Každý, kdo odmítne na toto téma diskutovat, musí být ocejchován jako svatoušek a pokrytec. Dále je nutné, aby bylo pro kanibaly vymyšleno mírnější označení, aby se fašisté všeho druhu neodvažovali věšet na jinak myslící devianty nálepku „Ka“. Pozor! Vytvoření eufemismu je velmi důležitý moment a pro legalizaci nemyslitelného je tato změna pojmenování dle receptů politické korektnosti nutná. Pojem kanibalismus již neexistuje. Bude zaměněn třeba na antropofagii. Nicméně i tento výraz bude brzy nahrazen ještě jednou, protože i toto označení bude považováno za urážlivé. Cílem vymýšlení nových pojmů je odvedení pozornosti od podstaty problému, snaha odtrhnout formu slova od jeho obsahu – a zbavit se tak zároveň svých ideologických odpůrců. Antropofagie se tedy změní třeba na antropofilii. Ostatně něco podobného vidíme už dnes: bojůvky plešatých neonacistů masově provozující v ulicích či fotbalových hřištích trestný čin výtržnictví, poškozování cizí věci, často ublížení na zdraví atd., jsou v našich médiích soustavně, a jistě ne náhodou, označovány za „radikály“, stejně jako třeba příslušníci Islámského státu. Pojmu „radikál“ byla přisouzena role skrývat skutečné činy, jichž se „radikálové“ dopouštějí, pod neutrálně vyhlížející etiketu.

Souběžně s hrou na jména probíhá vytvoření podpůrného precedentu – historického, mytologického, nebo jen vymyšleného, co je však hlavní – zdánlivě legitimního – a legitimizujícího. Bude objeven nebo vymyšlen „důkaz“ toho, že antropofilie může být v podstatě uzákoněna. Mohou padat takovéto věty: „Vzpomínáte si na legendu o obětavé matce, jež napojila žízní umírající děti vlastní krví?“ „Známe přece historii antických bohů, kteří pojídali lidské oběti, i u Římanů to bylo normální!“ „A co křesťané, kteří dosud rituálně pijí krev a jí maso svého boha.“ Hlavním úkolem této etapy je alespoň částečně vyloučit pojídání lidí z trestního postihu. A to nejméně jednou v nějakém historickém okamžiku.

Poté, co je poskytnut legitimní precedens, je možné posunout „okno“ z oblasti možného do oblasti racionálního. V této etapě je rozmělnění a relativizace problému završena. Začínáme slyšet následující teze: „Touha je u lidí geneticky zakódována, spočívá v lidské podstatě“. „Někdy je nezbytné sníst člověka, protože existují nepřekonatelné okolnosti“. „Přece existují lidé, kteří si přejí, aby je snědli“. „Antropofilové byli vyprovokováni!“ „Svobodný člověk má právo se rozhodnout, co má sníst“. „Neskrývejte informace, ať každý ví, kdo je kdo – antropofil nebo antropofob“. „Je vůbec v antropofilii něco škodlivého? Škodlivost není prokázána“.

Pozitivní publicita

V povědomí veřejnosti se uměle vytvoří, „bitevní pole“ a na obou stranách se vynoří radikální příznivci a radikální odpůrci kanibalismu. Skutečné nepřátele, tj. normální lidi, kteří nechtějí být lhostejní k porušení tabu lidojedství, se snaží zařadit mezi radikální strašáky a nepřátele. Role těchto strašáků spočívá v aktivním vytváření obrazu šílených psychopatů – agresivních, fašizujících nepřátel antropofagie, vyzývajících upálit zaživa lidožrouty (obdobně Židy, komunisty nebo černochy). Přítomnost v médiích je zajištěna všem vyjmenovaným, kromě skutečných odpůrců legalizace. Sami tzv. antropofilové zůstávají jakoby v „ohrožené oblasti intelektu a vědy“, odkud se vším patosem „zdravého rozumu a lidskosti“ odsuzují „fašisty všeho druhu“. „Vědci“ a novináři v této fázi dokazují, že se lidstvo v průběhu své historie čas od času pojídalo navzájem – a že je to tedy normální. V tomto okamžiku je možné téma antropofilie přesunout z oblasti racionální do kategorie populární. „Okno“ se posunuje dále dopředu.

Nyní je nutno pozitivní publicitu kanibalismu podpořit populárním obsahem, vhodnými historickými a mytologickými osobnostmi a podle možností i těmi současnými, mediálními. Antropofilie začne masivně pronikat do aktuálních zpráv a talkshow. Lidé jsou pojídáni v nových filmech, v textech písní a videoklipech. Jeden z triků popularizace se nazývá „Rozhlédněte se kolem sebe! – Copak jste netušili, že jeden známý skladatel je… antropofil?“ „I jeden známý polský scénárista byl po celý život antropofilem a dokonce byl za to stíhán“. „Mimochodem, jak se vám líbí nový klip Lady Gaga Eat Me, Baby“? atd.

Další efektivní způsob je vést o problému časté, avšak prázdné rozhovory na úrovni informačních operátorů (novinářů, televizních moderátorů, veřejných aktivistů…). Ti ovšem vyloučí z diskuze skutečné odborníky.

V okamžiku, kdy se už všichni začnou nudit a diskuse o daném problému zajde do slepé uličky, přichází vybraný profesionál a říká: „Pánové, ve skutečnosti je všechno úplně jinak. A nejde ani tak o tamto, ale o toto“ – a určuje směr a tendenci, která se řídí posunem „okna“. Příkladně: k ospravedlnění zastánců legalizace se využívá metoda zlidšťování zločinců pomocí formování jejich pozitivního obrazu: „Jsou to tvůrčí lidé. Snědl svou ženu. No a co?“ „Oni opravdu milují své oběti. Jíst, znamená milovat!“ „Antropofilové jsou sami obětí, jejich život je k tomu donutil“. Nedivme se, až se objeví v nějaké televizní talkshow tohle: „Budeme vám vyprávět tragický příběh lásky! Chtěl jí sníst! I ona chtěla totéž! Kdo jsme my, abychom je soudili? Možná je to láska? Kdo jste vy, abyste stáli v cestě lásce?“

Dostáváme se k páté fázi pohybu „okna“. Téma je připraveno na možnost přesunout je z kategorie populární do sféry aktuální politiky. Začíná příprava právního rámce. Lobbistické skupiny vystupují ze stínu. Jsou publikovány sociologické průzkumy prokazující údajně vysoké procento zastánců legalizace kanibalismu. Politici začínají s pokusem veřejně se vyjádřit na téma zákonodárného ukotvení tohoto tématu. Do veřejného vědomí zavádějí nové dogma „zákaz pojídání lidí je zakázán“. Společnost je už zlomena. Jsou přijaty zákony, změněny normy lidské existence, téma se dostává do škol…

Je to ještě svoboda?

Overton konstatoval jednu veledůležitou okolnost: „okno“ má šanci vlastně pouze v tolerantní společnosti. Jenomže tato bezbřehá tolerance často zbavuje společnost nejen ideálů, ale v důsledku toho všech hodnot, především vědomí jasného dělítka mezi dobrem a zlem. Vše je dovoleno. Neexistuje tabu. Neexistuje nic svatého. Sama diskuse o posvátnosti je zakázána. Namísto toho zde svůj „tanec smrti“ předvádí takzvaná „svoboda slova“, která byla přeměněna na povinnost jedněch mlčet, když druzí – vyvolení – mluví, ať už o čemkoli. Je to jen svoboda souhlasit. Ale je to ještě svoboda?

Aniž bychom chtěli vést primitivní paralelu s (pro názornost nadsazeným) Overtonovým příkladem, skutečnost, že jeho „okna“ fungují, vidíme dnes na každém kroku v souvislosti s jiným tématem: LGBT. Česká republika je podle všech průzkumů dlouhodobě hodnocena jako supertolerantní ve vztahu k homosexuální menšině, a přece čím dál častěji zaznívá, že je tato minorita znevýhodňována. Stupňuje své požadavky – po registrovaném partnerství, jehož dosáhla bez většího odporu ve veřejnosti i na politické scéně, dnes požadují LGBT aktivisté manželství stejnopohlavních párů. Třetím krokem nepochybně budou adopce dětí homosexuálními páry. Homosexualita tak během relativně krátké doby přerostla ze sféry ryze soukromé (a opravdu v naší společnosti není významnější síla, která by jinak sexuálně orientovaným lidem kladla sebemenší stéblo přes cestu), do sféry veřejné politiky.

Když se podíváte jen na produkci našich médií, můžete v přímém přenosu sledovat, jak se Overtonova okna naplňují konkrétním mediálním i věcným obsahem. Než vás ale na tuto procházku po mediální krajině pozvu, rád bych předeslal hned na začátku, abych nemohl být někým obviněn z homofobie, několik faktů. Osm let jsem vlastnil Rádio Ethno, kde jsem zaměstnával pět moderátorů, z toho čtyři byli homosexuálové a dva Romové – součet nesedí, neboť jeden z těch Romů byl zároveň homosexuál. Moje celoživotní přesvědčení je, že je úplně jedno, jestli je někdo homosexuál, nebo heterosexuál, protože mezi oběma skupinami je nějaké procento slušných lidí, nějaké procento neslušných nebo hloupých, nějaké procento gaunerů. Není důvod zvýhodňovat skupinu kvůli její sexuální orientaci, proč jednu skupinu povyšovat nad druhou, nebo proč ji nějakým mediálním, politickým či legislativním způsobem upřednostňovat.

Při zkoumání toho, jak zde fungují Overtonova okna, jsem prošel mediální produkci napříč žánry – od bulváru přes tzv. ženská média až po běžné seriózní nebo za seriózní považované zdroje. Všude se to články propagující LGBT komunitu jen hemžilo. Zde jsou příklady.

I tak může vypadat láska

Ukázalo se, že velmi často jsou tyto články zveřejňovány na serveru Proženy. Proč právě zde? Možná je to tím, že je žena vnímána jako citovější, a tedy i voličsky zneužitelnější bytost. O čem se na serveru Proženy může člověk dočíst, napovídají už jednotlivé titulky, konkrétní obsah z nich vyplývá. Například: ‚Nejslavnější bisexuálové. Kdo má rád ženy i muže?‘ Další: ‚Sex s osobami stejného pohlaví je na vzestupu! Proč?‘ Pokračuji: ‚7 slavných žen, které se provdaly za homosexuála‘. Další: ‚4 věci, které by měli heterosexuálové odkoukat od gayů a leseb‘. Další: ‚Mýty o bisexuálech: Jakým hloupostem věříte vy?‘ A ještě jeden: ‚Tři muži, jedna rodina. I takhle může vypadat láska‘.

Další velmi aktivní v této oblasti je server flowee, který se prezentuje jako alternativní médium. Opět čtěme titulky: ‚Projděte si manuál k orientaci v genderových a pohlavních identitách‘. V tom článku je skutečně slovník, který obsahuje velmi mnoho rozmanitých termínů vztahujících se právě k LGBT tematice. Dokonce v jednom zdroji jsem se dočetl, že pohlaví nejsou dvě, tedy muž a žena, ale je jich 71. Tedy že už se ty minority rozmenšinovaly takovým způsobem, že to je podobné, jak když dělíte buňku, že se ihned rozdělí na tři další a tak dále. A každá ta sexuální orientace má další a další suborientace, až jich je 71.“

Pokračujme dalšími titulky z flowee.cz: ‚Nejen rasismus a xenofobie. Své oběti má i komunita transsexuálů‘. Další: ‚Ani holky, ani kluci. Teenageři jsou dnes radši fluidi‘. V tomto článku se můžete dočíst třeba tohle: ‚Když byl prezidentem USA Barack Obama, měl ve svém finiši řešit Severní Koreu, vměšování Ruska nebo expanzi Číny. On ale fantastickou proporci svého zbývajícího času v Bílém domě věnoval prosazování záchodů, které můžou používat obě pohlaví bez ohledu na to, co mají v sukni nebo v kalhotách‘.

Na stejné téma se v téže době vyjádřily i Novinky, a to článkem s titulkem ,Německé základní školy chtějí stavět toalety pro třetí pohlaví´. U toho se krátce zastavme. Třetí pohlaví je starý termín, který užívala Simone de Beauvoir, manželka Jeana-Paula Sartra. Nicméně to, že se někdo považuje za orientovaného tím či oním způsobem, neznamená, že se mu mění, pokud není transsexuál, fyziologická podstata jeho těla. Takže skutečnost, že na společné toalety budou chodit dívky s chlapci, co se cítí ženou případně některou z těch dalších 69 orientací, znamená, zjednodušeně řečeno, že se tam nakonec budou okukovat gayové nad mušlemi a lesby ze záchodových míst. Už jen ta představa je dost tristní.

V hájemství tolerance je třeba vyvolat pocit viny

Novinky přinesly i článek pod titulkem ,Narodila se jako kluk. Dnes je z ní žena, která dobývá svět modelingu v Česku i v zahraničí´. Server Epocha plus pro změnu text ‚Překvapivá historie: Kdo přišel o medaile kvůli sporům o pohlaví?‘ Server Čtidoma.cz: ‚Zpověď stárnoucího homosexuálního umělce‘. Na DVTV zase říká moderátorka Ester Janečková: ‚Bůh miluje i homosexuály, jít s barvou ven není lehké, skrývání bere sílu´. Nebo Super.cz píše o tom, jak bývalý finalista Superstar Jan Bendig prohrál všechny své peníze a byl na hranici kriminálního území, když ho zachránila láska k muži a teď je zase bezvadný kluk a natáčí nové desky. A titulek? ‚Byl zadlužený až po uši a neštěkl po něm ani pes. Romského zpěváka ze Superstar zachránila až láska k muži´.´

A zdaleka nejsme u konce. Pohleďte: Sedmička.cz : ,Slavní homosexuálové. Kdo se za svou orientaci nestydí a šel s pravdou ven?´ Reflex.cz : ,Mám sen, že v církvi povstanou homosexuálové, říká teolog, který se přiznal k homosexualitě´. Info.cz : ,Plán Pirátů pro Prahu: Inkluze homosexuálů v městských firmách.´ InternetWEEK.cz: ,Jsem homosexuál, kdo je víc?´ National Geographic: ,Jak homosexuálové zachránili západní civilizaci´. Dokonce 100+1 zahraniční zajímavost: ,Homosexuálové v říši zvířat¨.

A nedosti na tom. Lidovky.cz nás informují, že v Kolíně nad Rýnem na trasu, kudy pochoduje průvod hrdosti LGBT+ komunity, budou instalovány semafory pro chodce, na nichž místo stojících a jdoucích panáčků budou na chodce svítit piktogramy homosexuálních dvojic, dva panáčkové nebo dvě panenky držící se za ruce. Kdybych byl homosexuál, určitě by mě to docela uráželo. Stejně jako kdybych byl ženou, tak by mě urážely kvóty pro ženy, protože by mi říkaly, že jsem tak hloupá, že nejsem schopná se prosadit svými schopnostmi, ale musím vystrkovat své pohlaví, abych upozornila na to, že mám nárok – dle kvót – se usadit v nějaké funkci.

Lidovky.cz též otiskly informaci, která nás zavádí do Francie pod titulkem ‚Místo matky a otce bude rodič číslo 1 a 2. Francie kvůli homosexuálům upravila školní dokumenty‘. Informuje o tom, že parlament schválil školský zákon, v němž už není psáno ‚matka‘ a ‚otec‘ v papírech příslušného žáka či studenta, ale od nového školního roku se budou rodiče zapisovat do kolonek ‚rodič 1‘ a ‚rodič 2‘, abychom LGBT+ komunitu nediskriminovali, aby mohli být rodiči dva muži, dvě ženy, ale i někdo další z těch 71 údajně možných sexuálních identit. Je jasné, že okamžitě nastane mezi homosexuály a lesbami debata, kdo z nich je ten první a kdo druhý. Jestli tento homosexuál je jednička a tamten až dvojka. Budou losovat, nebo se o to poperou? Nedovedu si představit, jak budou rodiče číslo jedna a dvě hierarchizovat. Ale to je jen předstupeň. Pak přijdou homosexuálové s tím, že tedy žádné jedna a dvě, prostě rodič a rodič. Nastane slušný zmatek, budeme mít miliony rodičů, ale nikdo nebude mít žádné povinnosti, všichni budou mít jen samá práva

A to všechno hezky pointuje na SeznamZprávy článek pod titulkem „Coming out, pětina Čechů nechce mít homosexuální sousedy“. Proč vlastně celá tato plejáda? Protože celý ten obrovský kobercový nálet informací, jací jsou bezva ti atypičtí sexuálové, je pointován informací, že my jsme špatní, jak píše SeznamZprávy. Nevím, z jak seriózního průzkumu vychází, ale v titulku píše, že 20% Čechů nechce ve své každodenní blízkosti homosexuály. To je přehození „viny“ na stranu heterosexuálů: tady máme viníka, tady máme možnost nálepkovat, trestat, sankcionovat. Jsme tedy podle Josepha Overtona zase o jedno okno dál.

Výstřel z Aurory

Když se bavím s mnoha příslušníky této komunity, v níž mám spoustu přátel, tak sami říkají, že o nic takového neusilují, že to chtějí jenom ti aktivisté, co si z toho dělají trafiku a berou na to dotace z Evropské unie a jiných veřejných zdrojů. To má samozřejmě svou druhou tvář. Vstřícnost z politického prostoru vůči těmto komunitám je mnohem větší, než by si ne zasloužily, ale než by mnozí z jejich příslušníků očekávali nebo chtěli. Je to zase jenom politická hra. Stalo se módou, že politik se stává tzv. liberálním demokratem ve chvíli, kdy jeho slovník zaplevelí výrazy jako gay pride, LGBT manželství, adopce dětí stejnopohlavními páry a tak podobně. To je důkaz jeho modernosti a jeho úžasného humanitárního postoje ke světu. Ale už se nikdo neptá, jestli má ten politik také nějaký názor na ekonomiku, na kulturu, na zdravotnictví, sociální systém, na cokoli.

Vcelku není pochyb, že uvedená mediální kampaň směřuje k legislativní změně, na jejímž konci bude manželství stejnopohlavních párů a adopce dětí do takových manželství. Na tento fakt samotný mohou existovat názory různé. Potíž je, a proto jsem přivolal na pomoc Josepha Overtona, že se k tomuto cíli dospívá nátlakovou mediální metodou, která má vsugerovat majoritní společnosti, že je vlastně méněcenná a měla by uhnout pokroku z cesty. Odkudže ale takové teze známe?

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno