Vítězslava Kaprálová: Největší česká skladatelka

Feminismus kdysi postrádal aktivismus a byl skutečnou ženskou emancipací, umožnující individuální rozvoj i ženám.

Byla krásná, mladá, měla charisma, díky kterému si dokázala každého rychle získat. Muži ji milovali, ženy jí chtěly pomáhat. Svou energií, ženským kouzlem a uměleckými schopnost oslnila i velkého skladatele Bohuslava Martinů. Dříve, než se její talent mohl naplno rozvinout, zasáhla bohužel do jejího života válka a smrt. Kvůli nešťastným okolnostem zná dnes jméno největší české skladatelky a dirigentky jen málo lidí. Osud Vítězslavy Kaprálové ale patří k těm, které působí dojmem, jako by je napsal holywoodský scénárista.

Vítězslava Kaprálová se narodila 24.ledna 1915 v Brně. Druhým rokem zuřila v Evropě první světová válka a Vitčin otec byl na frontě. Prvním, kdo ji uvedl do říše tónů byla matka. Zpěvačka, která zpěv také vyučila zpívala dcerce ukolébavky a hrála jí na piano. Velmi rychle si všimla, že se ji malá Vitka snaží napodobovat. Po návratu otce z fronty, byl odveden na tři roky, začalo opravdové hudební studium. U Kaprálů se hudba nebrala jako zábavná kratochvíle, ale vážné řemeslo. A to platilo i pro Vitku. Od čtyř let hrála s otcem na piano a učila se základům kompozice. První skladbu napsala v pouhých devíti letech. Rodiče si byli vědomi jejího talentu a kladli na ni velké nároky. Možná až příliš. Od přírody drobná a křehká dívenka onemocněla tuberkulózou a musela několik měsíců strávit v sanatoriu ve Starém Smokovci. I když si Vitka v dospělosti na své dětství nikdy nestěžovala, je pravdou, že manželství jejích rodičů nebylo zrovna harmonické. Dusná domácí atmosféra pro ni musela být skličující, studium hudby tak pro ni mohlo představovat i vítaný únik.

Rodiče talentovanou dceru podporovali, ale když se rozhodla přihlásit se na konzervatoř, jakoby změnili názor. Důvody byly ovšem zcela praktické. Pro hru na klavír nebo na housle neměla Vitka předpoklady, měla totiž příliš malou ruku, což by ji omezovalo v technice. Jenže ona nechtěla být pouhou hudebnící. Její ambice sahaly do dvou oborů, v kterých se ženy dodnes téměř nevyskytují. Chtěla totiž studovat skladbu a dirigování. Otec nesouhlasil, snad se domníval, že ji nemůže čekat nic jiného než zklamání.

Ovšem jeho dcera byla, přes křehkou a malou postavu, plná nezdolné energie a neústupnosti. Prosadila si svou jako jediná dívka mezi samými chlapci se stala žačkou Viléma Petržalky, který vyučoval skladbu a Zdeňka Chalabaly, který učil dirigování. Chlapci postupně jeden po druhém odpadli, Vitka vytrvala. Po pěti letech z ní byla mladá hvězda. Na konci studia na sebe upozornila, když dirigovala svůj vlastní koncert pro klavír a orchestr d moll. Žena v čele velkého orchestru, to byla senzace, obzvlášť když jí bylo pouhých dvacet let a byla mimořádně půvabná. Za svou skladbu dostala ocenění a vydala se do Prahy, aby získala další vzdělání na mistrovské škole pražské konzervatoře.

I když se jevila lidem ve svém okolí křehká a dětská, v záležitostech financí a umění byla podivuhodně dospělá a pragmatická. Svou roli v tom sehráli i rodiče, kteří občas zapomínali poslat dceři poslat peníze a studentský život jí nijak neulehčovali. Pokud jde o práci, na mistrovské už byla skladatelskou osobností a dokázala být, když to považovala za oprávněné, ke svým učitelům pěkně kritická. Studovala ale ze všech sil, hudba pro ní byla vášní a objevování možností kompozice velkým dobrodružstvím. Vojenská symfonieta, kterou svá studia zakončila, je dodnes asi její nejhranější skladbou. Před mladou skladatelkou a dirigentkou měl ležet celý svět. Psal se ale rok 1937 a Evropou se šířil strach z budoucnosti. Před mladou ženou stála otázka, co dál. Ještě před ukončením studia si podala žádost o stipendium na École Normale de Musique v Paříži. Ale neuměla francouzsky a nebyla si úplně jistá.

Koncem roku 1937 vstoupil do jejího života skladatel Bohuslav Martinů. Vitka ho zcela okouzlila. Martinů v Paříži žil a v rozhodnutí pokračovat ve studiích ve Francii ji podporoval. Měl na tom i osobní zájem, mladá umělkyně ho totiž zcela okouzlila. Stipendium nakonec dostala a v Paříži se pustila naplno do studií i do práce. Komponovala a většina skladeb, které napsala, se dočkala rychle provedení. Rozvíjel se i její vztah s Martinů, v pracovní i osobní sféře. I když se v dopisech z té doby před rodiči tváří, že je Martinů pouze jejím učitelem, skutečnost byla jiná. Radost z úspěchu jí kalila pouze zhoršující se situace v Evropě a také občasné záchvaty horeček a únavy, kterými se připomínalo její podlomené zdraví. Na své okolí ale působila opravdu kouzelně. Dočkala se i dvou nabídek k sňatku, a přestože ji k Martinů vázalo silné pouto, uvažovala o nich. Její učitel, otcovský přítel a milenec byl totiž ženatý. A protože byl charakterní, o rozvodu se svou ženou Charlottou neuvažoval. V začátcích umělecké kariéry to byla ona, kdo je svým šitím živil. Být věčně druhá, schovávat se se vztahem, to ale nebylo pro Vitku nic lákavého. A tak, pře veškerou osudovost citů k Martinů udržovala ještě další vztahy. Nebylo to pro ni nic nepřirozeného a zvládala to s podivuhodnou bravurou.


V létě se vrátila k rodičům do Tří Studní na Moravě a zůstala až do podzimu. Setkala se tu s Rudolfem Kopcem, jedním z nápadníků, který ji přesvědčoval ke sňatku. Do toho Martinů posílal dopisy z Paříže a snažil se ji přesvědčit k návratu. Na konci září přišel Mnichov a budoucnost byla více než nejistá. Nakonec ale zvítězil Martinů. Po dlouhém přemlouvání a zařizování se na konci roku 1938 vrací Vitka Kaprálová do Paříže. Řešila tu finanční a pracovní záležitosti, opatrně se scházela s Martinů a psala dlouhé dopisy Kopcovi. Vztah s ním se ale postupně zhoršoval, vzdálenost a jeho pravičácké názory vedly k vzájemnému ochlazení. Ani vztah s Martinů nebyl bez mráčku. Vitka si uvědomovala že do budoucna nemá perspektivu, a to ji trápilo.

Uprostřed těchto citových zmatků, které pro ní ale vždy byly dobrým zdrojem tvůrčí síly a inspirace, se na scéně objevuje další muž. 27. května 1939 se náhodou v kavárně potkala s malířem Kunderou. Ten s sebou měl kamaráda, syna slavného malíře, Jiřího Muchu. Jiskra přeskočila okamžitě. Noc strávili v Muchově malém pokojíku. Jaro bylo plné práce a milostných rošád. Psala Kopcovi, tvořila s Martinů a noci trávila s Muchou. Politická situace byla čím dál tím horší a nebylo jisté, zda se ti, kdo byli v zahraničí, budou moci vrátit do Čech. Mucha na léto odjel, bez jistoty, že se dostane do Francie zpátky. Vyřizování papírů bylo úmorné, ale podařilo. Pokud měl ohledně vztahu s Vitkou pochybnosti, setkání po návratu je vymazalo. Ať už swe stýkala s kýmkoliv, patřili k sobě. Pro ni to ale přesto, že spolu vlastně začali žít, tak jednoznačné nebylo.

V září začala válka. I největším optistům bylo jasné, že přicházejí temmné časy. Život se ale nezastavil. Vitka opět komponovala, snažila se vydělat nějaké peníze, najít uplatnění. V soukromí lavírovala mezi Muchou a Martinů. První jí přinášel vášeň a naději do budoucna, s druhým byla svázána hudbou. Ke konci roku znovu onemocněla. Muchu navíc čekal nástup do armády, na jih Francie. Protože v něm zdravotní stav Vitky vyvolával obavy, hlavně bolesti břicha, vzal ji ke známému lékaři. Jeho diagnóza byla nemilosrdná. Když se ve vedlejším pokojíku oblékala, odpověděl Muchovi na jeho otázku “Co je jí?” krutě stručně. “Ta umře”.

V březnu narukoval k vojsku a odjel z Paříže. Mezi Agde a Paříží začaly proudit dopisy plné lásky, vášně a stesku. Vitka se sama v Paříži necítila dobře, pro Muchu bylo téměř nemožné získat dovolenou. Když v březnu dorazil do Paříže Muchův kamarád, udělala Vitka další citovou rošádu a po krátkém vzplanutí se s ním zasnoubila. Mucha o ni ale nechtěl přijít, byla mu příliš drahá. Když dostal zprávu o zasnoubení, napsal Vitce, že se vezmou a aby přichystala svatbu.


Ta se konala 23. května 1940. Obřad na radnici byl skromný, oslava s přáteli se vydařila. Hned vzápětí se ale mladý novomanžel musel vrátit k vojsku. Zprávy, které mu docházely od Vitky, byly znepokojivé. Její zdravotní stav se zhoršoval. Měla bolesti břicha, byla unavená. V nemocnici, kde byla hospitalizována, ale příčinu obtíží neodhalili. Když se Mucha za Vitkou vypravil, sdělil mu lékař, že pravděpodobně trpí nevyléčitelnou miliární tuberkulózou. Byli svoji teprve tři týdny.

Mucha nechal Vitku převézt na jih. Chtěl jí být nablízku, i když jí nemohl pomoci. Oba doufali, že by Vitce mohla pomoci operace, ke které se ale lékaři neměli. Její stav se zhoršoval, měla horečky, slábla. 15.června Mucha konečně přesvědčil lékaře, aby Vitku operovali. Ale při zákroku nenašli nic, žádný zánět ani nádor. Profesor, který operaci vedl, potvrdil diagnozu miliární tuberkulozy i temnou prognózu. Ta se měla záhy naplnit. V malém pokojíku, s oknem, z kterého bylo vidět nebe a po kterém stékaly kapky deště, Vitka Kaprálová 17. června 1940 zemřela. Její manžel, Jiří Mucha s ní byl do poslední chvíle.

I když jí bylo pouhých dvacet pět let, když zemřela, zasáhla do života mnoha lidí a zanechala po sobě více jak čtyřicet pozoruhodných skladeb.

Přečtěte si:
Vztah s Vitkou Kaprálovou popsal Jiří Mucha v knize Podivné lásky. Je to nejenom poutavý milostný příběh, ale i vybroušené svědectví o pohnuté době a o uměleckém dění třicátých let.

Lucie Jandová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *