Soužití jakýchkoli lidí má hodnotu

Jsem gay, věřící katolík a jsem pro rovné manželství. Jde to dohromady? Ano. Díky Bohu. Ve svých skoro padesáti chápu jak to, že ne všechny muže citově přitahují ženy a ne všechny ženy citově přitahují muži, tak to, že ne všichni lidé jsou psychicky nastaveni tak, aby zvládli prožít celý život v osamění. Nepřitahují mne ženy a nezvládl bych zůstat celý svůj život sám. Proto sám nežiju. Mám muže, s kterým sdílím svůj život v dobrém i zlém. Nejdřív jsem se do něj zamiloval a postupem času jsem si uvědomil, že bez něj nechci být. Jsem s ním prostě rád.

Za první republiky napsala Milena Jesenská v jednom článku, že „lidé spolu nežijí jen ze sexuálních, erotických, peněžních, sociálních nutností; lidé žijí spolu proto, aby měli kamaráda. Aby měli v samotě světa někoho, kdo by potvrzoval oprávněnost jejich existence se všemi chybami a nedostatky.“ Pojmenovala to přesně. Láska je to, že bez někoho nechci být, že to jinak nejde. Zároveň mám ohromné štěstí, že žiju ve 21. století, protože v naprosté většině světa mohou dnes dva lidé, kteří se milují, žít spolu bez toho, že by jim hrozilo vězení nebo smrt. Co mi tedy chybí? Rovné manželství.

RODÍME SE S RŮZNOU CITOVOU ORIENTACÍ

Pokud dnes společnost přijímá, že lidé se rodí s různou citovou orientací a tato citová (nebo sexuální, chcete-li) orientace není jejich volbou, chybí mi tu druhý krok (který už skoro třicet zemí na světě udělalo): přiznat, že celoživotní soužití jakýchkoli dvou lidí má stejnou hodnotu. Český občanský zákoník o manželství píše, že „hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc“. Dále pak, že „manželé mají rovné povinnosti a rovná práva“ a „jsou si navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti“.

Děti nemáme, stejně jako spousta českých manželství, která znám. Ani rodina tatínkových kmotrů, kteří se narodili v roce 1901 a 1902, neměla děti. Jistý podíl manželství zůstává prostě bezdětný. Bezdětné manželství není o nic méně platné, takoví manželé si určitě nejsou menší oporou a respektují stejně svou důstojnost.

Člověk se rozhodne strávit zbytek života s druhým člověkem z lásky. Když je můj muž pryč, schází mi on, on jako jedinečná bytost, k níž mám jedinečný vztah, ne „sex“ nebo „povídání“. A je to přece normální, ono spojení mezi dvěma lidmi, kteří se spolu rozhodli žít, je „ta věc“, která činí manželství manželstvím. Ať je rodina sebevětší, v jednu chvíli budou děti dospělé a manželé zůstanou zase jen a jen v tom vztahu, k němuž se jednou rozhodli. A manželství jako křesťanské dědictví?

Prvotní církev nepovažovala manželství za důležité a manželství nemělo náboženský význam. Byla to záležitost světská, definovala práva a povinnosti, nakládání s majetkem. Ještě v roce 866 píše papež Mikuláš I., že k manželství je třeba pouze souhlas dvou osob, ne požehnání nebo dokumenty. Církev sňatky jen registrovala, tím nahrazovala byrokracii rozpadajícího se Říma. Standardní katolický církevní svatební obřad existuje od roku 1563 a teprve pak se začíná na církevním sňatku trvat, a to do té míry, že když stát přebírá zpět svou roli „matrikáře“ a začíná vykonávat svatební obřad sám, stanoví církev, že pro katolíka je jedinou platnou svatbou sňatek církevní.

Jsem členem společenství LGBT věřících Logos a jsem rád, že se Logos připojil k dalším LGBT organizacím a vytvořil Koalici za manželství. Nejen proto, že jde i o mne, ale i proto, že křesťané by měli vždy stát na straně těch, kdo usilují o rovná práva, a být fér.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *