O paradoxu českého přátelství

ALEX KOENISGMARK

Mám přítele malíře. Patří k těm konzervativním nešťastníkům, kteří se domnívají, že malíř musí umět malovat, a je tudíž chudý. Obrazy mu trvají dlouho, dají hodně práce a jsou drahé a taky o něm, protože je konzervativní, málokdy kritika píše dobře. Nedávno o něm jeden kritik napsal skoro – no, vlastně úplně sprostý článek a přítele malíře se to velice dotklo. Když se v hospodě opil, dokonce chvíli plakal. Jen taktak se mi zdařilo ho přemluvit, aby dotyčnému nedal přes hubu, že by pak o něm psal ještě hůř. Dnes bych ho už nepřemlouval, někdy je facka lepší než stránky polemik. Ale ten novinář tuhle nabízel v jedné galerii na prodej zrovna malířův obrázek, a tak jsem, řekněme, poněkud užasl. „Vy jste si od XY koupil obrázek?“ „Ne,“ pravil kritik, „dostal jsem to od něj darem, ale nehodí se mi to doma k nábytku.“ No. Malíř je jinak inteligentní a zábavný muž, ale ač jsme přátelé, nedostal jsem od něj nikdy ani skicu. Proč tedy obdaroval zrovna toho odporného kritika? Zeptal jsem se ho, něco zakoktal a od té doby se mi vyhýbá. Znám taky jednu herečku, je frustrovaná, protože nemá takový sukces, jaký by si podle svého názoru zasloužila, ta kudy chodila, tudy skučela a lamentovala, že nemá žádné opravdové příležitosti, že není angažovaná v dobrém divadle, že nejsou texty, dabing je robota, že je pak těžké se prosadit, až to jeden básník nevydržel a napsal jí veršovanou komedii.

Jinak inteligentní a zábavná žena se pak před básníkem asi dva měsíce skrývala, až mu nakonec hru vrátila s tím, že má moc práce a potom, že je na roli padesátileté moc mladá, jelikož je jí teprve devětačtyřicet. Herečka se mu od té doby vyhýbá a chudák básník se tvářil jako raněná srna, dokud si text nevzala jiná herečka a neměla s ním úspěch. Znám taky ředitele jednoho divadla. Léta se přátelí s dramatikem Koudelkou. Koudelka dělá jen dvě věci – pije a píše. Léta už ho ale divadla nehrají, neumí totiž happy endy a nepíše komedie. Ředitel říká, že povinností slušného českého divadla je uvést aspoň jednou ročně nějakou českou hru, ale uvedl jen komedii od dramatika Kozy, ačkoli se mu nelíbí a Kozu nemá rád, ale uvedli ji už všichni ostatní. Nedávno mi říkal: „Člověče, na tom Kozovi asi něco přece jenom je, podívej se, kolik divadel ho uvádí. Ten Koudelka je hodnej kluk, býval to talent, ale holt to v něm nějak není…“ Od té doby se Koudelkovi vyhýbá. Herečka má básníka ráda a říká si: Jestliže dobrý básník napsal hru přímo pro ni, nemůže to být dobrá hra. Sama totiž kdesi vespod dobře ví, že dobrou herečkou není – a kdo by psal dobré hry pro špatné herečky? Kdyby ta hra byla napsaná pro nějakou dobrou herečku, hrála by ji hned, jenže to by se k ní zase nedostala, ale to právě je pro ni důkazem kvality. Nu, má svým způsobem pravdu…

Malíř mě má rád – a ví, že já ho mám taky rád, nic ošklivého bych mu nikdy neudělal, a protože se mě nemusí bát, nemusí si mě ani kupovat. Proto si mě taky nekupuje. Všechny ty tři případy jsou jen různé plošky téhož drahokamu, českého přátelského paradoxu. Jaké z nich plyne poučení? Nemyslete si, že když se na vás opravdový Čech vykašle, že vás snad nemá rád. Naopak, to je právě průkazným svědectvím jeho přátelství. Je to důkaz, že se vás nebojí a chová k vám přátelský cit. Máte jedinou možnost, jak se mu odměnit, a sice přátelstvím za přátelství – vykašlete se zase na něj. Kde to ovšem skončí, až takhle budeme přáteli všichni?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *