Henleinovi v patách

autor

Znalci díla všeuměla Járy da Cimrmana dobře vědí, že se Konrad Henlein narodil v pojizerské vesničce Liptákov. Dokonce tu navštěvoval pod vedením českého génia i místní jednotřídku. Je jisté, že Jára Cimrman vedl mladého Konrada k českému vlastenectví. Tento jistě dobrý záměr se mu ovšem příliš nevydařil, ostatně jako celá řada jeho dalších geniálních myšlenek. Liptákov je samozřejmě uměleckou licencí. Chceme-li se vydat do kraje Henleinova dětství a mládí, stopa ve skutečnosti nevede do Liptákova, ale do Rychnova u Jablonce nad Nisou.

Je konec dubna a já stojím před docela vznosnou budovou rychnovské radnice. Zelená omítka svítí do daleka. Štuky i další architektonické podrobnosti ukazují na secesi. I když je neděle, beru za kliku, a  je kupodivu otevřeno. Dostávám se alespoň na chodbu. Nemohu si nepovšimnout dvou desek z černého mramoru se zlatými nápisy. Ta vlevo je podle stylu písma starší a je psána německy. Pravá deska bude o něco mladší a  jde o  zestručněný překlad německé tabule.

Dozvídám se, že dnešní městský úřad byl postaven v  letech 1911–1912 a původně šlo o spolkovou budovu Spořitelního a záložního spolku – tedy o jakousi kampeličku. Uvedena jsou i jména stavitele a architektů. Oproti české tabuli je ta německá poněkud výmluvnější. Kromě zmíněných údajů se dozvídám i jméno ředitele spolku, revizora a  pokladního. Je uvedeno i  jméno předsedy dozorčí rady a  jejích členů. Rychle je přelétnu očima a pohled se mi zastaví na jménu Konrad Henlein. Jde samozřejmě o Henleina – otce.

KOŘENY RODINY HENLEINOVY
Podvědomě si uvědomuji, že budova je slušně zachovalá a vše je takřka v původním stavu. Dopolední slunce probleskuje nádhernou barevnou vitráží na další část schodiště, vedoucí ke kancelářím úřadu v prvním patře. Ale kvůli tomu, abych se obdivoval secesi, tady skutečně nejsem. Projdu kolem vitráže a  zastavím se u  papírových archů v  jednoduchých dřevěných rámech. Je jich několik a  uvádějí jména představených obce Rychnov u  Jablonce nad Nisou. Prvním uvedeným je Mikuláš Cihlář, který zde vykonával funkci rychtáře v letech 1595–1598.

Prokousávám se jmény a  hledám jedno konkrétní. Úspěšný jsem až u seznamu, který je již doplněn fotografiemi představitelů obce. Dozvídám se, že v  roce 1895 byl Rychnov povýšen na městys a představený obdržel titul starosta. Opět se začtu a  konečně jsem úspěšný. V  letech 1914–1918, tedy v  období první světové války, je starostou Konrad Henlein. Mohu si prohlédnout i  jeho fotografii. Muž v brýlích, s plnovousem a vysokým čelem mi připomíná spíše vědce nebo spisovatele než úředníka. I přes poměrně značný časový odstup se mi daří nalézt stopy rodiny Henleinovy v Rychnově.

Když pátrám po kořenech tohoto vůdce sudetských Němců, dozvím se, že se 6. května 1898 narodil úředníku Konradu Henleinovi a  Češce Hedwice Dvořáčkové. Místem narození se stal Mattersdorff neboli Vratislavice nad Nisou, dnes součást Liberce. Ve Vratislavicích si dokonce můžete dát pivo jménem Konrad. Bylo by jistě pikantní, kdyby se jmenovalo po Henleinovi, ale musím vás zklamat: jméno tohoto pěnivého moku je odvozeno od českého knížete Konrada I. Brněnského, bratra krále Vratislava II.

ZLOČINEC ČESTNÝM OBČANEM
Rodný dům Konrada Henleina dosud stojí, nedaleko vily jiného významného vratislavického rodáka, Ferdinanda Porscheho. V  liberecké Husově ulici je i  Henleinova vila a  v  tamním muzeu deponují jeho psací stůl a knihovnu. Válečný zločinec Konrad Henlein dosud figuruje na seznamu čestných občanů Liberce.

Ano, jeho jméno by šlo vymazat, ale přepsala by se tím historie? Ve Vratislavicích se sice Henlein narodil, ale celé své dětství a  část mládí prožil v  Rychnově u  Jablonce nad Nisou. Památky související s  Konradem Henleinem v  Liberci jsou všeobecně známé. Jak je to ale s  místem, kde se formovaly jeho názory, kde vyrůstal, kde měl kamarády, kde chodil do školy? Vycházím z  opuštěné nedělní radnice a vydávám se směrem k místní knihovně. Někde poblíž ní by měl být dům, nebo spíš chalupa, rodiny Henleinovy. Cestou přemýšlím, co vlastně ještě vím o Konradu Henleinovi.

SCHŮZKA S HITLEREM
V  první chvíli mi naskočí dobově zabarvený dvoudílný velkofilm Otakara Vávry Dny zrady, poměrně detailně mapující období předmnichovského Československa. Klíčovou osobou těchto tragických událostí byl právě Konrad Henlein, ten, podle nějž se členům Sudetoněmecké strany (SdP) říkalo henleinovci. Je trochu historickým paradoxem, že se původně vůdcem sjednocené sudetoněmecké lidové fronty vůbec neměl stát Henlein, nýbrž rektor německé pražské univerzity San Nicolò. Ten však tuto roli pro své stáří odmítl a  v  září 1933 doporučil Henleina. Jaká však byla cesta k politické moci „rozeného vůdce a  možná spasitele sudetského Němectva“, jak Henleina charakterizoval nacistický tisk?

Po skončení první světové války a po návratu z  italské fronty začal Henlein pracovat jako úředník v jablonecké pobočce České obchodní banky, odkud zanedlouho přešel do Kreditanstalt der Deutschen. Velice aktivně působil také v  turnerském hnutí. Turneři byli, zjednodušeně řečeno, takovými německými sokoly (sokolské hnutí ostatně z některých turnerských principů vycházelo). Za zmínku stojí i  turnerský pozdrav „Heil“. V roce 1925 Henleina nacházíme jako učitele tělocviku v Aši, kde také poznal svou ženu Emu Louisu Geyerovou. S Adolfem Hitlerem se poprvé schází v  srpnu 1935, již jako šéf SdP. Snad již při tomto prvním setkání oba muži formulují politiku maximalistických požadavků sudetských Němců vůči československému státu.

EVROPA – JAKÁ JE
V  polovině třicátých let 20. století navštívil americký novinář John Gunther (1901–1970) Evropu. Z jeho cest po našem kontinentu pak vznikla pozoruhodná kniha Inside Europe, která vyšla v českém překladu v roce 1936 pod názvem Evropa – jaká je. Jde o zajímavé svědectví „Neevropana“, který se ocitl uprostřed vroucího politického kotle. Gunther se věnuje jednotlivým evropským zemím nejen z  pohledu jejich vnitřních politik, ale zasazuje je do širších mezinárodních souvislostí. Jde o  krajně zajímavé svědectví vzdělaného a poučeného člověka, který se na tehdejší dění dívá celkem objektivně a nezaujatě.

Největší pozornost věnuje samozřejmě Hitlerovi a Německu. Ale několikrát navštívil i  Československo a  Prahu. Setkal se dokonce s Karlem Čapkem: „Jeden z prvních, s nímž jsem se setkal za první ze svých mnoha návštěv v Praze, byl dramatik Karel Čapek, autor R. U. R. Řekl mi hned: ‚Proč sem přicházíte? Nemáme Hitlerů, nemáme nápadníků trůnu, nemáme pučů, nemáme komunistických revolt, nemáme palácových skandálů. Varuji vás hned – my jsme hrozně nezajímaví.‘ A tuzí Čechové opravdu byli velmi rozdílní od ohnivosti Maďarska, malátnosti Vídně a  hysterie Berlína.“ I  přes Čapkovu námitku si Gunther něco zajímavého na meziválečném Československu (na tom „mladém státu zaklíněném jako skloněný jezevčík s dlouhým čenichem do samého středu Evropy“) našel.

Myslím, že měl vysoce vyvinutý cit postihnout to podstatné. O tom svědčí i to, že v podkapitole Český komplex najdeme zmínku o Konradu Henleinovi: „Přesto po desetiletí téměř neporušeného klidného vývoje zažilo Československo v  první polovině třicátých let vážné nesnáze. Staly se dvě události velikého významu. Jednou byl náhlý a mocný vzrůst zahalené nacistické strany, kterou vede 35letý Podhitler Konrad Henlein. Ve volbách roku 1935 tato strana, hlásící se k reprezentaci národnostní menšiny 3 300 000 československých Němců, dosáhla 1 247 000 hlasů, a stala se přes noc druhou největší stranou ve státě, která stoupla z ničeho na 44 mandátů.

Henlein sice projevil určitou loajalitu k Masarykovi a československému státu, ale až se Rakousko stane nacistickým, bude Československo vlastně obklopeno hitlerismem. Henleinovo hnutí je vážnou výhrůžkou.“ Za druhou významnou událost považuje John Gunther vznik Malé dohody a  vůbec Benešovu zahraniční politiku postavenou na smlouvách se spřátelenými státy. Americký novinář velmi dobře odhadl nebezpečí, které Československu ze strany Henleinovy partaje hrozilo. Ve dnech 13.–15. září 1938 se Konrad Henlein stává hlavou ozbrojeného puče v  několika okresech v  oblasti Sudet, s  cílem připojit tuto oblast k  Německu.

Převrat je potlačen, a Henlein prchá do Říše. Z Německa se vrací až po uzavření mnichovské dohody 1. září 1938 ve funkci říšského komisaře pro sudetoněmecká území. Když se SdP sloučila s  NSDAP a  vznikla župa Sudety, stal se Henlein jejím župním vedoucím a  získal také vysokou hodnost v SS. Přestože zastával v  rámci nacistického státního aparátu významnou hodnost, jeho vliv byl po celou dobu druhé světové války poměrně omezený. Na samém konci války, 7. května 1945, odjíždí z  Liberce a  dostává se na území obsazené Američany. U Lokte je zajat a převezen do Plzně. Pokouší se s Američany jednat mimo jiné také o  uznání mnichovské dohody, ale pochopí, že jej považují za válečného zločince a že jako takový dohrál. Časně ráno dne 10. května 1945 si podřezal žíly sklem ze svých rozbitých brýlí.

DŮM HENLEINOVA DĚTSTVÍ
Míjím starou německou vilu, dnes veřejnou knihovnu, a  zastavuji se před polorozbořeným plaňkovým plotem. Nízká, starobylá roubenka vypadá opuštěně. Tak to by měl být rodný dům otce Konrada Henleina, místo, kde mladý Henlein trávil své dětství a  mládí. Obcházím chalupu, pořizuji několik snímků a  váhám – jsem opravdu na správném místě? Je to skutečně Henleinova chalupa? Rozhlížím se a pak se mi pohled zastaví na vyřezávané lomenici nad vchodem. Písmena „K. H.“ mě zbavují všech pochyb. Mám zvláštní pocit – docela hezká a milá chaloupka. Ale právě tady, na tomhle dvorku, za tím dnes rozbořeným plotem si hrával malý chlapec, který později napomohl rozbití Československa.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *