Aktivismus některých feministek dnes spíš odrazuje, ale nebylo tomu tak vždy…

Anna Honzáková, první česká lékařka, která působila v Čechách

V době, kdy se začala navštěvovat první dívčí gymnázium, bylo další univerzitní studium ženám zakázáno zákonem. Přesto vystudovala medicínu. Musela překonat posměšky mužských kolegů, kteří jí nazývali slečinkou a posílali zpět k plotně.  Nikdy se nevdala a neměla děti. Jako lékařka – gynekoložka byla znamenitá a nejen její pacientky na ni nedaly dopustit.

Anna Honzáková (16.11. 1875) byla první ženou, která získala titul na pražské lékařské fakultě. Její předchůdkyně,  Češka Anna Bayerová, musela vystudovat ve Švýcarsku, ale doktorát jí v rodných Čechách nebyl uznán tak tu lékařskou provozovat nesměla. O dvacet tři let páté dítě Anny a Jana Honzáka, městského a zámeckéholékaře Kopidlně na Jičínsku, tuto bariéru bránící ženám vykonávat odbornou lékařskou praxi překonala. Nebylo to snadné. Dnes se může zdát překvapivé, že ještě před o něco více než sto lety byla žena jako lékařka něčím téměř nemyslitelným.  

Pro ženu jen podřízené postavení

Proti společné školní výchově chlapců a dívek se z mnoha míst ozýval nesouhlas. Nejčastěji byly vznášeny námitky, že dívky a chlapci procházejí odlišným duševním vývojem a že jejich společné studium nepřichází v úvahu. Takové myšlenky byly zakotveny ve valné části veřejnosti a pocházely převážně z demagogických církevních kruhů, které udržovaly tradici o nižší hodnotě ženy jako člověka. Avšak i část odborníků byla proti: lékařské trio Vladimír Tomsa, Eduard Albert a Josef Thomayer veřejně zpochybňovaly odborné kvality studovaných žen, lékařek zejména. 

„Jsem přesvědčen, že je to utopie, chtít ze žen dělat lékaře,“ psal profesor Albert Elišce Krásnohorské, zakladatelce prvního dívčího gymnázia v Čechách Minerva. „Až budou ženy vojáky a inženýry, kněžími a soudci, pak, prokáží-li své kvality, nechť jsou i lékaři. Soudím však, že by ženy v jakémsi podřízeném zaměstnání lékařském mohly způsobit mnoho dobrého.“ Ostře na to tehdy reagoval poslanec Masaryk, který hlásal, že žena má stejná práva a schopnosti jako muž, a že tu není jen pro něj, stejně jako muž tu není jen pro ženu.

K maturitě v růžovém, na promoci v jahodovém

Až budu velká, budu tě léčit, vysvětlovala v dětství kamarádce s vážnou tváří. Že chce být lékařkou věděla od malička a její otec, osobní lékař knížete Thuna, jí to nijak nevymlouval. Naopak, po jeho smrti se vdova Honzáková i s pěti dětmi přesunula do Prahy, aby svým dětem mohla poskytnout vzdělání. Anna zamířila na Minervu. Do třídy chodila mj. a dcerou Tomáše Masaryka Alicí. Své směřování k lékařství potvrdila, když jednou během vyučování jiná její spolužačka dostala epileptický záchvat a nikdo nevěděl, jak reagovat – kromě budoucí lékařky Anny. Zda studenty budou moci odmaturovat nebylo do poslední chvíle jasné. Dobový tisk byl plný posměšků na studující ženy, nemohou se přeci srovnávat s chlapci, jaká troufalost, psalo se. Také dívčí gymnázium Minerva bojovalo o svou existenci. 15. dubna 1895 povolila zemská rada dívkám straším osmnácti let maturitu. Současně jim však Akademický senát oznámil, že je na  vysoké učení nepřijme. Navíc se po ženách slabší fyzické a psychické kondice, než muži, požadovaly tvrdší podmínky: před maturitou samotnou museli dělat písemné zkoušky ze všech, i nematuritních předmětů. K maturitě samé se Anna dostavila 10. července 1895 v růžových šatech, ostatní byly v obligátní černé. Jako vždy byla sama sebou, vymykající se šablonám, avšak klidná, soustředěná a dodávající odvahu ostatním. Zkoušky zvládla na výbornou, takže jeden z profesorů poznamenal, že je škoda, že není chlapcem.

Co bude dál však nebylo jasné. Litera zákona stále ženám akademické studium zakazovala. Na medicíně to bylo o to horší, že studium se týkalo lidského těla a ani profesoři, ani medici o něm nechtěli získávat znalosti společně s dívkami. Příklady ze zahraničí, mimo mocnářství, kde už studium žen nebylo žádnou výjimkou však maturantky z Minervy povzbudilo. Když je zakázáno řádné studium, řekly si, přihlásíme se k mimořádnému. Ač riskovala svou pověst, začala Anna Honzáková navštěvovat posluchárny v ulici U nemocnice nebo praktická cvičení ve Všeobecné nemocnici. Pravda, její první vstup do posluchárny provázel pískot, syčení a dupání mediků, časem si však na uměřenou, vzorně upravenou a od hlavy po kotníky v černých šatech zahalenou spolužačku zvykli.

Anna studovala a psala supliky za připouštění k řádnému studiu. Ženu by měla vyšetřovat zase žena, argumentovala. Otec byl lékař, bratr též, proč by se lékařkou nestala i ona? Hltala Masarykovy spisy, kde se dočetla, že v rodině musí nastat konec nadvlády muže a že žena a muž jsou si rovni.

Když Vídeň povolila studium filozofie ženám v celém mocnářství, lékařská fakulta pozvala své mimořádné studentky do svého lůna coby hospitantky.

Anna studovala již deset let, když roku 1900 říšská rada schválila studium žen na lékařské fakultě. Rakouská byrokracie měla v zásobě ještě různé neuznané zkoušky a zápočty, nicméně 10. března 1902 v sále nabitém k prasknutí složila Anna závěrečná rigorosa z gynekologie a porodnictví a o týden později si v šatech jahodové barvy, cvikrem a v účesu z nezvykle krátkých vlasů v aule Karolina převzala lékařský diplom v plyšovém pouzdře.

Musela urazit ještě dlouhou cestu, než si vydobyla respekt kolegů, překonala nedůvěru pacientek a předsudky okolí. Zprvu pracovala jako asistentka vynikajícího chirurga Karla Maydla, který posměšky svých kolegů mírnil výtkami: „Oslovujte ji slečno doktore!“ Jako instrumentalistka si na sále vedla výborně, jejímu dalšímu postupu však bránil argument, že ženu by elévové neposlouchali. Dala tedy nemocnici vale a udělala nevídaný krok: na pražské Moráni si otevřela vlastní ordinaci. I přes množství předsudků byl o gynekoložku zájem, neboť dovedla s ženami promluvit a chápala jejich obavy, neduhy a strasti. Dnes bychom řekli, že provozovala psychogynekologii.

Získala si velmi rychle dobrou pověst. Díky svým odborným znalostem a schopnostem, také však i jejímu dobrému přístupu k lidem měla brzy rozsáhlou klientelu ve všech vrstvách společnosti. Mezi její pacientky mimo jiné patřily Josefína Náprstková, Eliška Krásnohorská, Leopolda Dostálová nebo Hana Kvapilová. 

Nikdy nezapomněla, jakou cestu musela projít a neustále podporovala právo žen na vzdělání a osvětu. Pořádala přednášky o zdravovědě, publikovala v Ženských listech, angažovala se i ve Výboru pro volební právo žen a stala se zakládající členkou Ženské národní rady. Kromě toho založila Fond na podporu chudým a nemocným ženám. 

Na soukromý život jí mnoho času nezbylo. Trávila jej s rodinou, sestrou Albínou, významnou učitelkou na Minervě, a také senátorkou Františkou Plamínkovou, se kterou jí pojil nejen zájem o postavení žen, ale i hluboké přátelství. Ač sama děti neměla, v její domácnosti na Moráni, později v domě v Dobřichovicích, kam se jezdívala po neúnavné práci zotavit, bylo vždy plno života. Neteře, synovci, posléze i dvě děti své služebné Marie Staňkové, jichž se ujala a které doslova vypiplala. Stala se uznávanou autoritou nejen mezi lékaři, ale v celé české společnosti. Tichá, vždy připravená pomoci, neúnavná, houževnatá, tak ji charakterizovali vrstevníci. Její jednání podle nich bylo prosté sobeckosti a silou své osobnosti prý zlepšovala každého, s kým přišla do kontaktu. Říkalo se jí matka matek. Je dobrá jako chléb, tvrdila zase Františka Plamínková, její dobrá přítelkyně, se kterou však nikdy nepřekročila hranici vykání.

MUDr. Anna Honzáková zemřela ještě poměrně mladá, ve věku nedožitých 65 let na embolii. Její zhoršené zdraví se jevilo jen jako přechodná nemoc, a tak se uchýlila na delší dobu do Dobřichovic. Do poslední chvíle tu řídila chod svého zdejšího hospodářství, i když ji zlobila bolest v koleně.

 Na zimu se vrátila do Prahy. „Život mně naučil jít rovnou kupředu a neohlížet se po cizím mínění,“ svěřila jedné své přítelkyni krátce před smrtí. Ta přišla nečekaně 13. října 1940, když hodiny právě odbily osm hodin večer. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *