Svatá Anna samotřetí

0

JQr °

Je až symbolické, že první vydání “nekorektního” časopisu si vzalo na paškál stejnopohlavní manželství, potažmo veřejně deklarované vztahy. Na čem jiném si začít brousit ostrovtip než na buzerantech a deviantech. Sexualitě a vztahům přece každý rozumí a každý je v nich přeborník. Fabianovu výzvu jsem nepřijal hned, poctivě jsem ji zvažoval. Nejsem člověk rozbrojů, ale smíření. Nikde se netajím tím, že jsem zastáncem veřejné korektnosti, kterou chápu jako snahu přimět veřejné osoby ve veřejných projevech zastávat zásady vzájemné slušnosti a respektu. A tím je třeba i přivést k hlubšímu pochopení jevů, které jsou jim osobně možná cizí, ale vedle kterých žijí a nebude tomu nikdy jinak. Její porodní bolesti, jako jsou různé excesy, extrémy a nespravedlnosti, chápu právě jako porodní bolesti a nikoli jako cílený program.

Bylo by pošetilé domnívat se, že pokud jsou ve veřejném prostoru ve hře lidská důstojnost a identita, nebo – ó hrůzo! -dokonce “práva”, projde vše hladce, bez šrámů a bez snah dobře míněné zneužít ve vlastní prospěch. Ze zanícených projevů bojovníků proti tyranii politické korektnosti ale ke mně až příliš často prosvítá jejich přesvědčení, že oni jsou něco víc, líp a dál než ostatní, že jim někdo bere “hračky” a upírá “dobytá území”. A častěji než je zdrávo také jejich tendence tuto svou osobní umanutost vydávat za obecný jev a promítat ji a vkládat do úst svým – nezřídka zdánlivým nebo vybájeným – protivníkům. Jako by ztratili cit pro to, že pravda se dá hledat a žít i bez toho, abychom ostatní, povětšinou už “tradičně” marginalizované, veřejně zostouzeli a ponižovali. Vzhledem k tomu, že se považuji především za básníka a báseň, je-li opravdová, podle mého není ani korektní ani nekorektní, protože hledá a ptá se a mluví jazykem metafor, jsem výzvu nakonec přijal. I s vědomím, že můj příspěvek se tu bude nejpíš jen tak zlehka pohupovat jako žertovný talisman na zpětném zrcátku hvězdně obsazeného konzervativního bouráku.

Osobně mám od instituce manželství zdvořilý a střízlivý odstup. Jednak proto, že neplánuji potomky a tudíž si mohu dovolit luxus volby, za druhé a především proto, že se celý život snažím mít se státní mašinérií a byrokracií co nejméně nutných styčných ploch. Nikdy bych ale neupíral těm, kteří chtějí založit rodinu a věří, že je nějaký zákon dokáže ochránit a zrovnoprávnit s ostatními, právo o takovou instituci usilovat a dosáhnout na ni. Rodina je pro mě pochopitelnější svazek a závazek než manželství a jak jsem kdysi uvedl v kampani “Různé rodiny, stejná práva”, rodinu chápu velmi široce: “V mém vesmíru je ‘rodina’ každé spojenectví lidí, kteří o sebe navzájem pečují a položili by za sebe život, kdyby nebylo zbytí. A takových není nikdy dost.”

Fabiano [Golgo, šéfredaktor] mi připomněl jeden můj starý text, který není explicitně o manželství, který ovšem mnohé napoví. Je jím zápis z animovaného deníku “Prasklina v ledu” a je to, jak už mám ve zvyku, trochu dokument a trochu báseň. Dobře se bavte a mějte oči, srdce a náruče otevřené.

Svatá Anna samotřetí (3. červenec 2002)

„Vy s těma vzorama naděláte!“
zívl si ve středu odpoledne Buzz,
uvelebený na mém pravém
rameni, poté, co nějaký spořádaný
maloměšťák v propoceném
manažerském mundúru bez omluvy,
zato s trapnou sprosťárnou na rtech,
prakticky skopl dva školáky ze
schůdků do tramvaje, protože prostě
musel být všude první. Poznamenal
jsem, že by mě moc zajímalo, jak se
chovají k druhým jeho děti, má-li
jaké. Jak v rodině, má-li jakou,
naplňuje ideál mužského otcovského
vzoru. Buzz (ten-nevypočitatelnýa-
nevyfotografovatelný-něžnýbarbar-
co-je-všude-se-mnouvyvádí-
psí-kusy-a-vidí-neviditelné)
odněkud vykouzlil blechu a za trest
ji pustil chlapovi pod zpocenou
košili, aby měl konečně pořádný
důvod se kolem sebe ohánět
a mávat peruťkami. Někdy vydá
správně umístěná blecha za tisíc
slov. „V každým je kus hovada a kus
anděla. Jedno přes druhý občas
nevidíš,“ dodal lakonicky Buzz
a zavelel k výstupu z tramvaje.
Tentokrát jsem ani neprotestoval.
Vyndal jsem si trám z oka, položil
školákům k nohám a následoval ho.
Metrem to bude zajímavější.
„Příští stanice Muzeum!“
připomnělo nám ženským hlasem,
když za námi zabouchlo gumové
čelisti. Buzz začal šmejdit po voze,
očuchával nestydatě cestující.
Měl hlad po něčem krásném.
Najednou radostí zakvičel a dostrkal
mě k dvojici žen na konci vozu.
Mladičká dívka se zelenýma
očima seděla. Nad ní stála žena
lehce k padesátce, trochu obézní
a trochu strhaná, ale pořád někde
v hloubkách jiskřivá, jak už tak
ženy u nás bývají. „Co má jako bejt?
Nepustila ji sednout?“ nesdílel jsem
Buzzovo nadšení.
(Naštval mě. Tam, kde jsme stáli
původně, jsem měl ideální výhled
na krásného grázlíka s ksichtem jak
pro Pasoliniho.)
Buzz se ale nafukoval jak
holub a poletoval dívce kolem
klína. Podíval jsem se pořádně
a obraz začínal dostávat obrysy. Ta
zelenooká madonka držela fotku
z ultrazvuku. Takovou tu změť
modrozelených oblaků, co lidské
útroby promění v meteorologickou
mapu plnou okluzních front. Nad
ní se skláněla její matka. Střídavě se
rozplývala a nadávala: „No a tohle
je to očičko? Jak ti to říkali? To by
muselo ležet takhle, ne? Myslíš,
že je zelený? Kluci bejvaj spíš po
mámě. To je taky jediný jeho štěstí,
že ti udělal kluka, hajzl jeden.
No… netvař se. Už mlčím. Nebudu
si třepit hubu. Ten parchant si tě
vůbec nezasloužil!“
(„No, babičko, moc se předem
neradujte, kluk po tátovi přece jen
trochu bude. Ale hezkej bude po
mámě,“ chtělo se mi říct nahlas
předpověď, kterou mi hypercitlivý
Buzz o dítěti na snímku zavrněl do
ucha. Je prostě dobrej, když chce.)
Dívka mlčela, s takovou zvláštní
nejistou něhou si prohlížela ten
chuchvalec na snímku a instinktivně
si položila ruku na břicho. Leonardo
da Vinci – Svatá Anna samotřetí.
Dokonalá kompozice, tři generace
v jednom promyšleném zlatém řezu.
Akorát Jezule je ještě uvnitř a dívá se
na svět jen tou slepou ultrazvukovou
skvrnkou. „No vidíš,“ poznamenal
Buzz. „Je to ještě zámotek, a jeho
mužskej vzor je už někde v háji
zeleným. Zbyly tu dvě ženský.“
A to bude jeho rodina. Třeba se
do ní vloží madonin brácha, aby
v tom holky nebyly samy. Nebo
náhradní taťka. Nebo kámoška
s rodinou. Nebo nějaká úplně jiná
překvapivá láska. Potká poctivé
vzory i odstrašující případy. Hovada
i anděly. Všichni jsme tak nějak
vyrostli. Ať už nám mezi nohama
narostlo cokoli. JQr

  • Záznam z animovaného deníku “Prasklina v ledu”.

Janek Růžička, a.k.a. JQr fotil Marek Es

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno