Nšoči

0

JAN STERN °

Psychoanalitici mají jedno takové pravidlo:
pokud se nějaký sen opakuje, bude asi důležitý. Mně se kupříkladu často zdá o tom, že jím indiánky. Z toho lze snadno odvodit, že tuky a opálené dívky s náramkem přátelství na zápěstí jsou v životě důležité. Sen nám o tom, se svou hlubinnou moudrostí a svým osobitým jazykem, podává naléhavou zprávu.

Bez obav můžeme toto pravidlo aplikovat na veškeré lidské
snění, i to v bdělém stavu. Ba zvláště to.
Jen obtížně kupříkladu narazíte dnes na americký seriál,
kde by gay pár neadoptoval dítě. Z toho lze snadno odvodit,
že být gayem je důležité. V Hollywoodu. Na což lze vzít jed.
Nebo takový katalog IKEA. V něm se také cosi často
opakuje, s jistou podvědomou naléhavostí. Krom javorové
překližky jsou to černoši, Arabové, Asiati, psi a rozesmáté
děti. Všichni pospolu večeří a polehávají. Ve škole nás učili,
že reklama má svému příjemci nastavit zrcadlo, aby se v ní
poznal. Jak vidno, kecali nám. Ve skutečnosti katalogy IKEA
říkají něco mnohem zásadnějšího. „Máme rádi černoušky,
i když nás založil nacista. A vy byste měli taky, abyste nebyli
jako náš pan zakladatel.“ To je přece mnohem důležitější než
prodat kredenc.

Myslím, že po těchto elementárních příkladech je síla
a hodnota opakování v kultuře jasná. A je jisto, že opakující
se kolektivní sny a noční můry neradno podceňovat,
neřkuli kamkoli vytěsňovat. Jedna z můr, která se v našich
časech vrací noc co noc k úsporné eurožárovce, je starý Řím.
Přesněji jeho pád. Pádu Říše římské je dnes ve všech učených
i neučených diskusích víc než zodpovědných gay rodičů v sitcomech.
Ba víc než hidžábů nad severským papundeklem.
Takže ten Řím bude asi důležitý, minimálně jako Nšoči.
Zdá se jasné proč. Mnozí nás dnes varují, že jsme jako ta
starořímská říše před svým pádem a v době svého pádu. Že
nás brzy rozvrátí barbaři a velké civilizační bohatství bude
zmarněno. Hannibalové, Attilové či Alarichové jsou prý ante
portas, a někteří už i za portas.

No, nepatřím k těm, kdo by podceňovali Hannibaly a Alarichy.
Vím, jak jednoduchost umí nenávidět složitost. A vím,
jak je složitost vůči jednoduchosti často bezbranná. Přesto
nemám takový strach z Bičů božích jako – z Římanů samých.
Z těch trotlů, co netuší, kým jsou a proč.
Ono není od věci si ty dějiny Říma prostudovat opravdu
dobře. Třeba si do věčného města i dojet a zaplatit si průvodce,
který je mocen aspoň nějakého výkladu. A pak s ním
chodit po místech, která už nejsou, nebo jsou pobořená, nebo
sežehnutá nenávistí. A ptát se. Jak ta která římská památka
vlastně skončila a proč. Kdo že ji to vlastně pobořil. Čí že
to byla vlastně ta nenávist, co podpalovala. Věřte nevěřte,
Vizigóti toho pobořili nečekaně málo. Většinou uslyšíte od
pana průvodce, že tu a tu nádheru zapálil rozhořčený dav.
Rozuměj, dav Římanů do morku kostí, který se jednoho
dne rozhodl, že ta vlastní složitost je už k nesnesení a že je
potřeba to vše zjednodušit, uvěřit ve Spasitele a v jeho jménu
spálit vše, co jsme vybudovali.

Ne, nepodceňujme nenávist barbarů za branami. Nepodceňujme
jejich fanatismus. Jejich drzou hloupost. Jejich
expanzivnost primitiva. Ale barbarům se koneckonců ubránit
lze, dokud víme, kdo jsme a proč. Mnohem víc se bojme
sebenenávisti. A zdaleka nejvíc té, o níž ani nevíme. Té, která
nosí háv dobroty tak slaďoučké, že indiánek je proti tomu
nakládaná okurka.
Tak tohle bych řekl paní Evropě na lehátku, kdyby se vzepjala
a zasyčela: Sakra, doktore, típněte konečně ten doutník
a řekněte mi, proč se mi do snů furt tlačí to Koloseum.
Jenže ta dáma by mi stejně asi neuvěřila. V tom je právě
ta potíž. Když nechcete slyšet o Nšoči, můžete vždycky říct:
A co když je to prostě jen o šlehačce, doktore Freude? Co
když jsou ty vaše indiánky jen kecy v kleci?
Jsou, nejsou, je to na vás, paní E. Když sama nechcete, já
vás o ničem nepřesvědčím.
Bude to za sto kronen a těšilo mě. Jo, a dobrou chuť. Doporučuji
rakvičku. Nebo věneček.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno