Život je boj o život

Zjara 1944 se narodil a zjara 1994 zemřel písničkář a básník Karel Kryl. Jestli k nějaké osobnosti českého života patří přívlastek „nekorektní“ v tom významu, jak ho chápeme v našem časopisu, tedy jako pravdomluvný, nepředstírající, neobelhávající, nemalující růžové horizonty tam, kde se v dáli tyčí spíše šedá, oprýskaná zeď, pak to byl právě Karel Kryl.

Autor PAVEL FOLTÁN ° Foto JIŘÍ SLÁMA °

A proto se i dnes v rubrice ukázek z literatury vracíme ke vzpomínkám na něj, jak je do své nedávno vydané knihy shromáždil Krylův písničkářský kolega a pár let před jeho odchodem také koncertní parťák Pavel Foltán. Jeho kniha se jmenuje výstižně Karel mezi námi a vydalo ji nakladatelství Beskydy.

„Život je jeden z nejtěžších,“ pravil klasik a měl pravdu. „Život je pes,“ napsal básník už někdy na počátku těch zlatých šedesátých. A měl pravdu. „Život je boj – boj o život,“ napsal jsem pak i já (při vší skromnosti) zhruba někdy na začátku osmdesátých let do jednoho textu. Jak to v jedné forbíně přesně řekl pan Werich – život se musí žít a: „… dožít až do konce. Vono se s ním taky nic jinýho dělat nedá…“

Karel byl možná bonviván, možná byl v něčem fanfarón, možná byl v něčem furiant. Ale jistě nebyl typem toho konzumního konzumenta konzumu. A jestliže například literární teorie sedmdesátých let nazvala Karla Hynka Máchu přívlastkem „kníže českých básníků“, pak by z řady paralel v Karlově případě nebylo vyloučeno ani použití přívlastku „kníže českých písničkářů“, respektive „kníže básníků s kytarou“, jak po právu praví nápis na jeho pamětní desce v Praze.

PRACH A ŠTĚRK A UDUSANÁ HLÍNA

Někomu by se možná mohlo zdát, že Karel tvořil velmi lehce – například po koncertech, v šatně, když takřka jako gejzír nápadů chrlil různé své bonmoty (ostré jako meč a sedící jako poklice na hrnec) a v rychlosti kreslil své krylosaury do památníků, nezřídka i do tehdejších občanských průkazů, i jinam. Nicméně pokud Karel tvořil velmi lehce, měl ke své tvorbě už od dětství tvrdě nažito. Kdyby totiž neprožil všechno to, co prožil, co asi
(v rámci svého údělu) prožít musel, pak by asi jeho tvorba vypadala jinak. Karel některé své songy psal dlouho a pracně. Ale jiné zase byly na světě spontánně a rychle, jakoby dílem „hrdinství okamžiku“. Nicméně to rychle neznamená vždy lehce anebo snadno. A v tom jsou ty rozdíly.

Tak jako nebyla přímá a rovná cesta (co je „prach a štěrk a udusaná hlína“) Karlova životního osudu, tak nějak podobně byla klikatá a složitá i jeho umělecká, tvůrčí dráha, ať už to byla ta literární (chcete-li, víceméně básnická), či ta hudební – a tedy řekněme písničkářská, ale i ta mediální, přesněji rozhlasově-redaktorská, komentátorská či publicistická. Leckdo by si mohl možná ještě i dnes myslet, že Karel měl v československé redakci Rádia Svobodná Evropa (RFE) na růžích ustláno, a že byl tedy v pohodě.
Houby, nebyl. Měl to tam složité, ale nesl to jako chlap, když to chtěl dělat. Když chtěl být alespoň prostřednictvím těch rušených rádiových vln v nepřímém kontaktu s posluchači v totalitním Československu, se svým bývalým publikem. Když měl tu možnost, že mu touto cestou občas někdo z československých posluchačů jeho rozhlasových pořadů nějakou tou neoficiální cestou (i s rizikem vlastního postihu) napsal nějaký ohlas. Žádná velká zpětná vazba to pro Karla tehdy sice nebyla, ale byl vděčný i za to. Musel tedy dělat malé i velké kompromisy. Musel a dělal je – a pro tuhle věc je dělal svým způsobem i rád. A věřte, že notabene pro našince Karlova typu není snadné být vděčný. Notabene být vděčný za kompromisy.

Notabene za takové kompromisy, které by jinak za normálních okolností nikdy a nikde neudělal. Krom možnosti mluvit k posluchačům do ČSSR v rámci vysílání RFE měla pro Karla svůj smysl i zeměpisná poloha – mimo jiné i vzhledem k tomu, že spolková země Bavorsko sousedila s Československem, a to se dvěma jeho velkými kraji, Západočeským a Jihočeským, zcela pokrytými i FM signálem RFE, a i s velkými krajskými městy (Plzeň a České Budějovice), kde žilo hodně obyvatel, byl v nich průmysl a v každém z nich bylo i několik vysokých škol. To všechno má pro našince Karlova typu svůj význam a vždycky to hraje důležitou roli. Krom toho Plzeň je světoznámá „svým“ pivovarem Prazdroj a Budějovice zase „svým“ pivovarem Budvar, no a sousední Bavorsko je pivní bašta západního Německa a Mnichov je mimo jiné i město piva a každoročně na podzim mu téměř po celý říjen vládne tradiční pivní veletrh Oktoberfest.

No a při této obvyklé „kulturně-obchodní“ příležitosti se do Mnichova každoročně sjíždějí pivovarníci z celého světa, z celé Evropy, tudíž i z té východní, tudíž pochopitelně i z Plzně a z Budějic. Čili při té příležitosti mohl někdo z nich Karlovi něco přivézt a pak od něj i něco odvézt. I to hrálo svou dost důležitou roli. A pro Karla to mělo dost velký význam. Bonusem pak při tom všem bylo, že Karel miloval pivo. Což ostatně dokazoval i tím, že při koncertech mu u nohy byl k dispozici jeho věrný lahváček, ze kterého se občas při hraní osvěžil. Na zdraví!

CO JE A CO NENÍ PRAVDA

Určitá skupina lidí Karlovi po jeho návratu vyčítala, co píše, co říká, co skládá a co zpívá. Jak psali někteří v dobovém tisku, „… po listopadu 1989 Karel Kryl šokoval i davy svých fanoušků doma. Sžíravá kritika bylo to poslední, co se tu v porevolučním nadšení nosilo. Lidé chtěli věřit, že je vyhráno, a kdo upozorňoval, že teď naopak všechno začíná, kazil hru. Karel
Kryl ji kazil tak soustavně, že stihl v prvních polistopadových letech zbořit i svou vlastní legendu.“ Tolik citát. Tak si to pojďme rozebrat.

Po listopadu 1989 Karel Kryl šokoval i davy svých fanoušků doma – Karel tu tehdy (hned po listopadovém převratu) neměl jen ty davy svých fanoušků – tj. plné haly a sály posluchačů při koncertech, ale fandila mu i plná náměstí při manifestacích, fandila mu vlastně celá československá občanská veřejnost, která po těch dvou desetiletích bez Kryla byla zvědavá na jeho
živá vystoupení. Nevím, kdo z normálních lidí byl Karlem šokován v negativním smyslu. Čechoslováci i tehdy Karlovi věřili a vítali ho doma jako svou naději. Totiž, byl to právě on (a v některých věcech často vlastně jen on), kdo jim hned od počátku mluvil přímo z duše a jejich jazykem. A navíc – Karla tu skoro všichni znali a ctili. Uznávali ho jako velkou autoritu,
jistě větší než politiky (zejména některé, že) a než třeba novináře. Sžíravá kritika bylo to poslední, co se tu v porevolučním nadšení nosilo – V Československu bylo na nohou patnáct milionů lidí snažících se o pozitivní změnu režimu, o skutečnou revoluci, která nastolí skutečnou demokracii a zajistí skutečnou svobodu. Ostatně, co to je to „porevoluční nadšení“? Tady
bylo jen celostátní revoluční nadšení. A to bylo do mrtě vytěženo. Takže pak tu z něj zbylo jen porevoluční rozčarování normálních, obyčejných lidí.

A jejich totální porevoluční zklamání. Vždyť nositelem původní myšlenky o té revoluci a nositelem původního odhodlání tu skutečnou revoluci také provést bylo právě těch patnáct milionů lidí, patnáct milionů československých občanů. Ale pak to kdosi zdevalvoval na pouhý politický převrat, notabene ani ne moc povedený.

KDO KAZIL ČÍ HRU

Lidé chtěli věřit, že je vyhráno, a kdo upozorňoval, že teď naopak všechno začíná, kazil hru – Podle takové logiky stál úspěch převratu na tom, že lidé chtěli věřit, že je vyhráno. A přitom si zřejmě byli vědomi toho, že jde o hru, a přistoupili na ni, až na těch pár škarohlídů, jako byl konkrétně a jmenovitě Karel, který prý kazil hru. Lidé jsou schopni uvěřit lecčemu, ale že by v prvních polistopadových dnech v celém Československu patnáct milionů lidí uvěřilo tomu, že je vyhráno, jen v důsledku toho, že tomu pouze a jen budou chtít věřit, to je velmi odvážná spekulativní konstrukce.
Drtivé většině z těch patnácti milionů lidí tu bylo jasné, že není a nebude vyhráno, bylo jim jasné, že boj o skutečnou svobodu a skutečnou demokracii se nedá vyhrát tím, že jim někdo řekne něco z balkonu Melantrichu a že při tom božský Kája (s naším Karlem) zazpívá hymnu a že pak někdo z tribuny letenského stadionu zvolá: „Gusto, je tady husto!“
– a všechno se rázem změní, že tu nastane ekonomický ráj a že všichni dosavadní papaláši, bařtipáni, estébáci, konfidenti, světští, veksláci a ostatní jim podobní okamžitě opustí své funkce i své pozice a že okamžitě půjdou „do výroby“ pilně pracovat ve prospěch celé společnosti, aby v potu tváře odčinili své předchozí hříchy.

Drtivá většina z těch patnácti milionů normálně myslících československých občanů velice dobře věděla, že teď naopak všechno začíná, a tato drtivá většina byla připravena udělat cokoli a všechno pro to, aby se to povedlo. Ti normální, obyčejní lidé nebyli hloupí ani naivní. Byli jen velice málo ostražití. No, a tak byli vzápětí velmi vychytrale zmanipulováni.

A to je dost podstatný rozdíl.

Nás bylo docela dost, těch staronových rebelantů, ale i houfec donkichotů, slušných a odvážných odborníků z nejrůznějších branží. Nová nomenklatura se svou kamarilou nás (jejich optikou, při těch jejich hrách) ze svého „Olympu“ dobře viděla, ostře sledovala, navenek se tvářila, že nás považuje jen za cosi nepodstatného kdesi při zemi, ale ve skutečnosti se nás bála. A podle toho se k nám i chovala. Takže když jsme „tam dole, mezi lidmi“ varovali, že by ledacos mohla být jen velká politická hra, odveta shora musela pochopitelně přijít. Protože ten, kdo na to upozorňoval, kazil hru. Tu jejich hru.

Karel Kryl ji kazil tak soustavně, že stihl v prvních polistopadových letech zbořit i svou vlastní legendu – Skutečnost je taková, že Karel byl legendou už po dvě desetiletí před VLSR (tj. Velkou Listopadovou Sametovou Revolucí – jak jsme tehdy mezi svými tomu převratu někdy říkávali). Skutečnost je taková, že Karel je tou legendou stále. Dodnes. V prvních polistopadových letech hrál stovky koncertů ve vyprodaných sálech, klubech, halách i amfiteátrech. A jeho diváci mu doslova viseli na rtech, když čekali právě na jeho názory, na jeho komentáře k aktuálním událostem ve vývoji politické situace ve státě a v celé společnosti. A právě tím se jeho vlastní legenda naopak upevňovala, rostla a posilovala.

POKORA BEZ PODRUČÍ

Karel to neměl v životě snadné. Jeho život nebyl jednoduchý a Karel se ho nesnažil nijak zjednodušit. Bral to tak, jak to je. A neměl čas na nějaké manipulace. To nebyl jeho styl. Měl už na začátku, už po předcích, nelehký životní úděl. Od procitnutí až do usnutí bojovat o život. Každodenně.

Ale nejen o svůj život – i o život druhých. Ne o tu fyzickou existenci, o ty biologické (tzv. životní) funkce, nýbrž hlavně o životní obsah, náplň, cíl. O radost ze života ve víře, v síle i v pokoře („pokoře pro radost, pokoře bez područí“), v naději, lásce, klidu a míru v duši z Božího požehnání. To byl asi jeden z hlavních smyslů jeho života a také asi jeden z jeho hlavních životních úkolů – i údělů. K tomu byl v potřebné míře vyzbrojen a vybaven. To mu bylo shůry dáno. Právě proto. A zároveň mu bylo (právě proto) i něco vzato. Nebylo mu dáno mít děti, a tak mu nebylo dáno ani poznání nekonečné míry rodičovské péče a strachu o ně. Ale – byla mu dána odpovídající míra vnímavosti k tomu, aby se právě i do tohoto citu uměl dobře vžít („Spinkej, synáčku, spi, zavři očička svý, dva modré květy
hořce…“).

Karel velmi dobře věděl, co je život s velkým Ž, a přesně takový Život bez kompromisů a beze zbytku žil. A dobře věděl, proč to dělá. A dobře věděl, co při tom dělá. Karel miloval život. Ten skutečný, ten svobodný (i při té zodpovědnosti a v nutné harmonii s ní). Karel doopravdy uměl žít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *