Řekni, že jsi rasista

Amerikou se šíří nová zábava. Bohaté bílé ženy se při večeři předhánějí, kdo z nich je větší rasistka. Proč zakladatelky kampaně Race to Dinner Regina Jacksonová, která je afroamerického původu, a Saira Raoová s indickými kořeny, nenutí k sebekritice také bílé muže není jasné.

Američanky tak nad plným talířem analyzují své životy a odhalují, kdy se chovaly rasisticky. Třeba tím, že adoptovaly černé děti. To lze totiž interpretovat tak, že si tím dokazovaly nadřazenost bílé rasy. Nevím, jak by se k tomuto problému postavil třeba herec a architekt David Vávra, který si před lety se svou ženou osvojil rovněž dvě černošské děti. Z kampaně totiž vyplývá, že rasistické je skoro všechno, co souvisí s jinou rasou, než tou, které jsme příslušníky. Sebekritika bělochů je absurdní a redukuje myšlení člověka na mechanické a strojové. Jedině odpojení člověka od jeho instinktů může docílit, že přestane vnímat jinakost druhého. Jinakost danou i třeba barvou pleti. V tomto kontextu jsme rasisti všichni, neboť rozdíly vnímáme přirozeně svými smysly. Jakou vlastnost k jinakosti přiřadíme ovlivňuje naše zkušenost.

Pokud máme špatnou, přiřadíme ji celé jiné rase. Děje se to automaticky. Například v chudých oblastech světa panuje přesvědčení, že všichni běloši jsou bohatí. A oni pohledem mladíka ze slumu opravdu jsou. Že si z toho mladík může odvodit, že tedy má právo bělocha okrást, je jiná věc. Nesouvisí s rasismem, ale s chybějící morálkou.

Jaké masivní sebekritiky lze docílit nátlakem, manipulací a společenským klimatem je dostatečně známo. Politické procesy v 50. letech u nás či v Rusku, čínská kulturní revoluce, americký mccarthyismus, jehož obětí byl třeba i komik Charlie Chaplin. Ponižovat někoho na základě jiné barvy pleti je jistě odporné. Možná by se však měla vést kampaň, jak jednat slušně se svým okolím. Dříve se takovým kampaním říkalo docela obyčejně – výchova.

Lucie Jandová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *