Děti světu vládnout nemohou

Šestnáctiletá slečna Greata kárá vysoké politiky za stav světa. Na Letnou berou protestující dospělí své ratolesti a vkládají jim do rukou cedule s různými variantami, za koho se stydí. Školáci stávkují za světové klima. Jak dojemné.

Kýčem není, že bosé děti běží po hebkém trávníku. Kýčem naopak je dojímat se nad tím, napsal Milan Kundera a má pravdu. Zneužívat dětskou naivitu a čistý pohled na svět je kýčem nejtvrdšího zrna. A je to i alibismus, jež odnímá zodpovědnost z dospělých. Dítě je mým učitelem, tvrdí často ti rodiče, co si dali za cíl vybudovat dítěti šťastné dětství. Jenže si nejsem jistá, zda je právě tohle pravý úkol rodiče. Zda by jejich pravým úkolem nemělo být úspěšně připravit dítě na dospělost.

Já vím, ono je to těžké: dospělé dítě rodiče nepotřebuje. Může ho jen milovat. Nitky závislosti, za něž někteří rodiče i v dospělosti tak rádi tahají, u dospělých a samostatných dětí nefungují. Model dítě je mám učitelem často vyznávají ti rodiče, kteří se přes plnoprávnou hranici dospělosti zcela nepřehoupli. Děti totiž nemohou vládnout ve společnosti. Chybí jim zkušenost s bolestí, která je k dospělosti nutná – a je to dobře.

Děti neumějí zacházet s mocí, což je velmi dobře popsáno v románu Pán much. Zdá se, že celá naše společnost je svým způsobem nedospělá.


Jsou to nedospělí rodiče, co kradou svým potomkům dětství, když je vystavují předčasné zodpovědnosti za chod a stav společnosti.

Lucie Jandová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *