Co vlastně je (ne)korektní?

1

FABIANO GOLGO °

Politická korektnost je stejně nebezpečná jako jiné radikalismy. Je matoucí, protože politicky korektní jazyk nevede k pravdě a k poznání, naopak pravdu zastírá. Politická korektnost jde proti rozumu. Snaží se zotročit společenské uvažování a omezuje přirozenost a spontánnost, charakteristickou pro svobodu projevu. Termín „politicky korektní“ znamená vyhýbat se jazyku nebo činnostem, které vylučují, marginalizují nebo urážejí skupiny lidí považované za znevýhodněné či diskriminované.

Dobrá. Z hlediska konceptu je tato „ideologie“ správná, zejména pokud jde o předudky, jež umí zranit. Jenže se vymkla kontrole. Je příliš radikální, kontrolující, omezující posvátné právo svobodného projevu. A je to světový fenomén. Rozlišování je něco, co nám může zachránit život, například rozlišení jídla od jedu nebo chladu od tepla. Rozlišování, respektive diskriminace nemusí nutně znamenat svévolné zneuctění. Praxe, jako je rasismus, homofobie, xenofobie a podobně, je trestuhodná, pokud je institucionalizována a posvěcena mocenskými elitami.

Diskriminace tedy není nic jiného než násilné nebo násilí provokující a do extrému dovedené rozlišování. Žijeme v čase, kdy je vše, co vyplývá ze zdravého rozumu, označeno za předsudek, ve kterém vtipy, které se vyprávěly vždycky, jsou najednou urážlivé. Dikratura, kterou George Orwell předpověděl v knize „1984“, nenastala, ale ze strachu, abychom nebyli „xenofobní“, „nekorektní“ apod., se začínáme řídit diktaturou jinou. Tou, již Aldous Huxley strukturoval v „Krásném novém světě“ – zavedením „oficiálního zdravého rozumu“, podle něhož jsou lidé nuceni žít.

U zrodu tohoto časopisu stálo poznání, že svět se dnes tolik nerozděluje na levici a pravici. Lidé už většinou nevolí podle těchto ekonomických konceptů. Dnes jsou rozděleni na ty, kteří přijímají a praktikují politickou korektnost (menšina), a drtivou většinu lidských bytostí, které jsou utlačovány a znejisťovány neviditelnými a neustále se měnícími pravidly politicky korektní kulturní diktatury. Obecným problémem je, že téměř každá skupina se snaží odstranit všechny, kdo jsou proti ní, namísto aby hledala kompromis a společnou řeč. Během své šéfredaktorské kariéry jsem vždy dával prostor názorům, s nimiž jsem nesouhlasil.

Tento časopis bude publikovat články, které jdou „proti vlnám“. Dáme prostor těm, kdo v ho současných médiích dostávají málo. Mohu dosvědčit, že většina novinářů, s nimiž jsem pracoval, byla a je progresivní a antikonzervativní. Jako homosexuál, cizinec, jenž si chce zvolit, kde bude žít s minimem byrokratických překážek, který je pro legalizaci marihuany a potratů a je protináboženský – zvláště vůči katolické církvi (spisovatel Paulo Coelho řekl, že nejlepší způsob, jak učinit někoho alergickým na katolickou církev, je, aby studoval v jezuitské škole, což je můj případ) –, považuji své názory za liberální, progresivní a otevřené. Nejsem levičák ani pravičák. Vymezuji se spíš „proti“. Jako novinář hledám, co je špatně, a nechci pomáhat jakékoli ideologii. Mou povinností je neustále analyzovat, zda politici nedělají to, co by neměli. S tímto vědomím zde otevírám prostor pro konzervatismus, který má v médiích málo místa.

V tomto prvním vydání budeme diskutovat o homosexuálním manželství. Zdá se, že většina těch, kdo o tom mohou rozhodnout, je podporuje. Včetně premiéra, což znamená, že bude patrně schváleno. Proto dávám více místa těm, kdo jsou proti, než těm, kdo jsou pro. Jako
homosexuál přiznávám, že jsem si nikdy nepřál manželství, a abych byl upřímný, jsem rád, že nežiji v této instituci, která se mi zdá být vybledlá a neúspěšná. Proč bych měl bojovat o produkt, jenž polovině těch, kdo ho používali, selhal ? Vždyť polovina manželství končí rozvodem a polovina z druhé poloviny se nerozvedla jen kvůli společnému majetku nebo jiným omezením. Dva lidé tak žijí ve falešném svazku, sdílejí domov, avšak nic jiného. Jenže zkušenostem mých homosexuálních přátel, kteří dlouhodobě žijí v homopartnerstvích, jsem pochopil jejich potřebu mít možnost vstoupit do instituce manželství. Chápu také potřeby týkající se majetkových práv, daní a tak dále. Pro ty, kdo spolu sdílejí život, existují z toho plynoucí praktické potřeby. Ale diskuse je o něčem jiném – jednak jde o sémantiku (slovo „manželství“ není pro stejnopohlavní páry patřičné), jednak o tradici a city heterosexuálů,které se k této instituci vážou. Vysvětlení, že podmínkou pro manželství by měla být reprodukce, nedává mnoho smyslu – jinak by starší lidé nebo neplodné páry nemohli nikdy do manželství vstoupit. Mám bratra, který je heterosexuál, ženatý více než třicet let, a bez dětí. Byla to volba jeho a jeho ženy. Mělo by jim být zakázáno se vzít?

Ale je to mnohostranná diskuse – a naši komentátoři se snažili ji pro nás analyzovat. Tento časopis přináší i další články, které se týkají témat pro konzervativce zásadních – například nadměrného vlivu nevládních organizací, Evropské unie a českých médií. Naše články budou vždy provokativní, budou se snažit otevřít prostor pro to, o čem naše média mlčí. Zaměřujeme se na to, co většina médií považuje za „nekorektní“. Možná že mnohým čtenářům zvedneme adrenalin, ale věříme, že jiné, také mnohé, obohatíme o konzervativní myšlenky, jichž se dnes obecně příliš nedostává.


Vítejte.
Fabiano Golgo, ŘEDITEL

1 KOMENTÁŘ

  1. S homosexuály nemám problém, ale vadí mi, a to velmi, jejich snahy o možnost adoptovat děti ! Oni sami do svých vztahů vstupují dobrovolně, ale co ty děti ??? Mohou vychovat dvě lesby z dítěte CHLAPA ? Mohou dva homomuži vychovat z dívenky něžnou budoucí maminku ??? Je to snaha o nový obor?PRONÁJEM cizí dělohy ?

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno