Vytáhni si kartu!

0

LUCIE JANDOVÁ °

Přečtěte si úryvek z románu Penelopea, inspirovaný řeckým mýtem o Odysseovi! I současná Penelopa čeká na svého vyvoleného, a i ona má dům plný nápadníků. Jeden je bigotní katolík, druhý excentrický malíř a třetí mafián. Ke všemu Penelopa pěstuje styky s vědmou Sylvánou, která ráda “honí draka”. Pokud vás knížka zaujme, je možné ji zakoupit na

https://www.megaknihy.cz/romanticke/74212-penelopea.html

„Odešel.“

„Já vím, Penelopo. Odešel. Už jsme o tom hovořily. I dnes. I včera. Hovoříme o tom pořád. Vzpomínáš si?“

„Ale ano, jistě že o tom vím,“ pomalu, jakoby se jí slova zadrhla mezi zuby, odpověděla asi třicetiletá štíhlá žena. Chvíli ještě protáhle mlčela a pak přeci jen líně dodala: „Jenže se pořád nemůžu smířit s tím, že je opravdu konec, Sylváno. Že odešel, aniž bych znala pravý důvod. Že můj a Odysseův společný život je v tuto chvíli iluzí.“

A pak zase unaveně zmlkla.

Onoho léta mraky z oblohy zbaběle odpluly a nechaly ji nahou lascivně se vystavovat zrakům všech, kteří vyhlíželi alespoň kapku deště. Nebe se protahovalo jako zkušená striptérka a svou modří přitahovalo neúnavně pohledy všech náhodných zevlounů. Sežehnutá tráva prosila o společnost kameny rozpálené jako malé plotýnky a rosa se vypařovala rychlostí telefonních hovorů v dlouholetých manželstvích. Silnicemi se valil asfalt jako nedojedená zmrzlina a listy na stromech záviděly květinám těch pár centimetrů, o které byly dál od slunce.

Slunce! Zbláznilo jsi se tenkrát ve své šlechetnosti a ničilo jsi s rozkoší, nebo jen nebylo síly, jež by tě usměrnila?

Srpnový podvečer však už žhavou kouli trochu utlumil a lesní mýtina začala pomalu přijímat stíny okolních stromů. Vzduch se chvěl vadnoucím odpolednem a zvuky louky se mísily s lehounkým vrzáním dřevěné houpačky, skryté mezi smrky. Tichá slova dvou přítelkyň, které na ní seděly, dopadala do hebkého mechu a nebo se ztrácela v okolním kapradí.

„Proboha, Penelopo, znám tě jako zábavnou a veselou dívku,“ chytla se za hlavu ta, již zrzka oslovila jako Sylvánu. „Už ho nech jít! Ty opravdu zapomínáš, že vše, na co pomyslíš, vše, co vyslovíš, získává tvar a bytní to? Neživ se pořád svým steskem! Nebo ti ožije!“ Černovlasá dívka s orlím nosem a nestejně zelenýma očima trošičku zvýšila hlas a vzrušeně u toho šermovala rukama. Když se jí nedostalo odpovědi, levou nohou houpačku zastavila v pohybu a seskočila z ní. Úsporným pohybem si svázala dlouhé zvlněné vlasy do gumičky, aby jí nepoletovaly kolem obličeje, a vykročila prošlapanou travou.

„Co jestli jeho odchod není konec, ale nový začátek? Co mi na to povíš?“

„Že jmenovat se v dnešní době Penelopa přináší jenom problémy,“ vzdychla opět nositelka toho jména. Působila velmi nejistě a zmateně a i ve světle umdlévajících paprsků bylo znát, že se jí chvějí ruce. Přesto z ní vyzařovala skrytá rtuťovitost. Zářivě měděné vlasy měla schované pod zeleným šátkem a ač zjančené slunce už sláblo, na očích měla stále nasazené tmavé brýle. Bledou pletí přírodních rusovlásek ostře kontrastovala s protahujícími se stíny stromů kolem. Také ona se pomalu spustila z dřevěného sedátka a houpačka táhle zavrzala. Vykasala si sukni nad lýtka, stejně mléčná jako celé její tělo, pokryté stovkami drobných pih, a brodila se vedle své přítelkyně hustou travou směrem k nedaleké hájovně, kde trávily zbytek toho horoucího léta.

„Pokud ke svému jménu budeš přistupovat tímto způsobem, bude ti přinášet problémy v každé době,“ odsekla jí už trochu podrážděně černovláska. Pochodovala rázně lesním porostem a kolem hlavy jí kroužila hejna mušek. Občas se sehnula k zemi a utrhla voňavou lesní jahodu.

„Každý problém má své řešení. Ostatně, pojďme vyjít z tvé slavné jmenovkyně. Jak se zařídila ta, sotva její milý odešel do Trojské války a návrat z ní mu zabral dvacet let? Nemluvě o společnosti Kirké, Kalypsó a bůhví koho, jehož existenci nám milosrdný Homér možná raději zatajil? Co dělala dávná Penelopa?“

Dnešní držitelka jména proslaveného svou věrností, stálostí a oddaností potřásla hlavou a místo odpovědi znovu důrazně pronesla, že ji pojmenovali snad z rozmaru. „Moje matka mě svou volbou jednou provždy vydělila ze slušné společnosti Aniček a Kristýnek! Jmenovat se tak…“ marně pátrala po příměru spokojené lásky.

„Baucis? To je jediné povedené manželství, co znám, a píše se o něm po staletí. Nehledě na to, že své jméno sis přinesla na tento svět sama. Jako každý. Jak víš, moje jméno zase znamená, že jsem z lesa. A to platí i teď, pokud už žiju ve městě. Jméno nás nijak neomezuje,“ odbyla ji Sylvána a podala jí hrst lesních jahod. „Vlastně sis na něj vsadila. A tvá dávná jmenovkyně vsadila zase na čekání. A trpělivost. Ano, na ten prastarý ženský princip, jak udržet něco, na čem nám záleží. Dvacet let čekala, protože si byla jistá, že Odysseus je její vyvolený. Ta jistota ji naplňovala silou.“

„Čekala!“ povzdychla Penelopa a nasypala si červené jahody do úst. „To jsou vyhlídky! Mám čekat taky dvacet let?“

„Podívej, neber to tak doslova. Je to něco jako návod, ale zachovej si nadhled. Prostě ona nějakou dobu čekala, ovšem, pokud si vzpomínám, ruce do klína nesložila. Dům měla plný nápadníků, že? Ti se o ni rvali a ona je v té lehké rivalitě více méně udržovala. Dokonce jim naznačila, že jakmile dotká rubáš pro svého tchána, tedy Oddyseova otce, bude volná. Nevím, proč si stanovila zrovna tuto podmínku, jisté však je, že to, co ve dne utkala, v noci vypárala. To znamená, že přes den mlžila a v noci to brala zpátky,“ pustila se do moderního výkladu klasické literatury zadýchaně Sylvána, zatímco stoupaly úzkou lesní pěšinou k lesnímu domku. Kolem ještě kvetly náprstníky a kopretiny, nicméně vzduchem už zlehka probleskovala hniloba blížícího se tlení.

„No jistě, příběh Odyssea zná snad každý,“ nechápala Penelopa, kam přítelkyně míří.

„A méně už příběh jeho věrné ženy. Ten nám dějiny trochu zastřely a zjednodušily.“

„Ale co s tím?“ zeptala se Penelopa.

Sylvána zakroutila bezmocně hlavou. Podívala se přítelkyni přímo do očí, jako vždycky, pokud vyžadovala bezvýhradnou poslušnost. „Uděláš to zkrátka jako ona. Jako Penelopa. Smíříš se s Odysseovým odchodem, můžeš však na něj čekat. Aktivně ovšem. Jako nositelka toho jména máš tento postup povolen. Ne-li přímo nařízen!“

„Vidím, že jsi v ráži, Sylváno. Jsi rozená Pýthie. Neznáme my se z Delf?“ obrátila příkaz raději v žert Penelopa.

„Odkud jinud? Ty jsi to ale s těmi výpary z durmanu tenkrát přehnala a zahučela jsi i se svou drahokamy vykládanou trojnožkou, kterou jsem ti tak záviděla, do propasti, odkud jsme ty výpary vdechovaly. Pamatuješ?“ zasmála se Sylvána. Ostatně její výrazný nos, divoce rozevláté vlasy a upřený pohled spřízněnost s vědmami přinejmenším nevylučovaly.

„Jak by ne. Ovšem díky mému pádu ses mohla tenkrát stát nejvěhlasnější věštkyní široko daleko.“

„To je otázka…“

„I odpověď.“

Penelopa se Sylvánou ráda hrála tyto obřadné hry. Znala ji skoro deset let a celou tu dobu milovala historky, co vyprávěla, její rituálně pokládané otázky a rozkošatělé odpovědi. Stávala se díky nim součástí příběhů, které dávaly smysl. I teď nepříjemné pocity, které ji obkružovaly jako železné obruče, trochu povolily. Zbytek cesty k hájovně došly mlčky a když překročily její práh, soumrak se jim už lepil na paty.

„Schopnost zachovat si zdravý rozum je základ duševní rovnováhy. I smutek se samovolně vypudí. Jako vypudí list senny obsah vnitřností. Nutnost je totiž emoční projímadlo,“ mudrovala dál Sylvána a chystala v kuchyni dřevěného lesního stavení večeři. „No, každopádně jsi na tom líp, než když jsem tě našla ležet v koupelně, kam ses zabarikádovala snad na dva měsíce!“

„Nepřeháněj! Ležela jsem tam sotva pár dní. Chystala jsem se totiž na smrt,“ vypadlo z Penelopy.

„To ti schvaluju! Na smrt by se člověk připravit měl,“ odbyla ji Sylvána ironicky. „Ale za trochu jiných okolností. Ne kvůli odchodu nějakého chlapa. A víš ty co? Pojď si vyložit karty! Nakoukneme trochu do budoucnosti, co ty na to?“ Sáhla do truhly vedle kamen a vytáhla ošoupaný balíček zabalený v hedvábném šátku. Zamíchala jej se zručností šantánové kouzelnice a hbitě rozložila všech sedmdesát osm karet po kuchyňském stole. „Vytáhni si jen jednu. Jednu jedinou. Nebudeme se s tím párat. Párání přenecháme Penelopiným bezesným nocím.“

„Jak víš, že jsou bezesné?“

„Ale? Nejsou?“ Sylvána odběhla k železným kamnům, na kterých se vařila voda, a sypala nejrůznější byliny z připravených pytlíčků do porcelánové konvice s růžičkami. Přes den zběsilé slunce už zapadlo a z venkovních kopců dokonce sálal chlad, v hájovně však bylo vlídné teplo. Jako všude v horách i tady se muselo topit i v létě. Oheň, který rozdělaly hned po příchodu, stačil dřevem obloženou místnost příjemně prohřát. Nebýt vycpaných zvířat všude, kam oko dohlédlo, snad by tu bylo i útulno.

„Povídej, měla jsi nějaký zajímavý sen?“

„Jestli byl zajímavý, to nevím, ale zrovna dnes v noci se mi zdálo o muži, který napadal na levou nohu. Byla jsem uvězněná v domě, kde hořelo. A on, i když nebyl nijak zvlášť mrštný, spíš naopak, mě úplně klidně vyvedl z těch hořících padajících trámů pryč.“

„A dál?“ ptala se nedočkavě Sylvána a roztržitě mazala máslem chleby, které podávala k bylinkovému čaji, z obou stran.

„Právě že nic. Nebo si nepamatuju.“

„Pchá, trapná výmluva. Jistě to pokračovalo i dál. Mnoho vrstev svého vědomí tedy neovládáš. No ale aspoň něco,“ postavila smířlivě večeři na stůl a vrátila se ještě pro dva hrníčky.

„Vida ho, kulhavce, co všechno nezvládne!“ pokračovala. „Hořící dům, to je tvoje nitro. Padající trámy znamenají, že se ti hroutí to, co sis vystavěla. No a kulhavý neznámý je na cestě k tobě. Asi mu to bude trochu trvat, než dopajdá, zdá se však, že tě skutečně stihne odvést pryč, než by tě tvá vlastní stavbička pohřbila.“

„Rácháš se v úplně neskutečných fabulacích.“

„Co bys čekala od pravnučky Šeherezády?“

Hravost, se kterou se Sylvána uměla zmocnit okamžiku a ten rozehrát v další možnosti, byla další věcí, která zbavovala Penelopu smutku a prázdnoty. Prostor, který tou hrou otvírala, byl laskavý. Ráda jí přihrála: „Netušila jsem, že jsi původem Arabka.“

„Že ne? A proč si myslíš, že mám nos jak skobu?“ přejela si Sylvána po dominantě svého obličeje. „Šeherezáda byla úžasně pohotová. Uměla odpovědět muži týmiž argumenty a logikou, jakou používají oni. A to prosím při zachování smysluplného kontextu všeho, co říkala!“

„Vážně?“

„Jistě. Umět oponovat tak, aby muž pochopil, co mu chceš sdělit, a neurazil se, je velké umění. A Šeherezáda v něm vynikala. Dokonce jej ovládala natolik, že jím dosahovala vlastní cíle.“

„Tím cílem byl boj o přežití, nemýlím-li se.“

„Tím cílem bylo přijetí jejího výkladu většinovou společností, tedy tou mužskou. Na tom jí tak trochu závisel život.“

„Takže manipulátorka?“

„Ovšemže! Nicméně s ušlechtilou motivací. Dost však pohádek tisíce a jedné noci. Podívejme se na jiný příběh. Tahej,“ ukázala Sylvána na rozložené karty a vzápětí povytáhla obočí. „Ale, ale. To se podívejme. Poslední soud, hm. Zdá se, že před svou lekcí neutečeš. Připrav se, že nebude nijak jednoduchá. Ani příjemná. Za to nutná.“

O to právě jde, uvažovala Penelopa. Mám jí vyprávět o posledních dvou měsících? Mám jí přiznat, proč jsem jí nebrala telefon a neotvírala dveře? O tom, jak jí odchod muže, se kterým se prolnula na úrovních vědomých i těch dalších srazil na kolena? Že tomu odchodu dlouho nemohla uvěřit, protože za nocí jí chodil do snů a ona věřila raději jim? Že naopak ranní probuzení brala jako noční můru a reality se jí tak prolnuly? Ne, nechtělo se jí pitvat svoje rozpoložení. Je to tak banální! Jak se oddávala svým démonům. Jak si zakazovala na Odyssea myslet a přitom v hlavě neměla nic jiného. Má se tím chlubit? Raději se napila bylinkové směsi, kterou Sylvána připravila, a vybídla ji, aby si i ona vytáhla svou kartu.

„Vytáhnu, ale buď tak laskavá a sněz aspoň něco z toho, co jsem připravila k večeři. Už mě nebaví odnášet tvoje porce nedotčené. A že bys žila z rosy nebo z éteru ti nevěřím,“ zahartusila a přistrčila tác s obloženými chleby a nakrájenou zeleninou blíž.

„Písek by nebyl?“ zavtipkovala Penelopa hořce při vzpomínce na jednu její dávnou dětskou vzpouru.

„Ale no tak, neblázni.“ Sylváninou tváří se mihl mrak. „Najez se. Hladověním ho zpátky nepřivoláš.“ Penelopa si poslušně ukousla a odložila chléb zpět na tác. „Snažím se, ale nějak mi to nejde. Jsem zesláblá.

„No právě proto!“ štěkla Sylvána a hrábla do balíčku karet. Vzápětí se usmála jen na půl úst, protože v rukou držela kartu Blázna.

„Vida, spěješ rovnou k moudrosti dítěte, gratuluju. Nebo k předčasné demenci?“ rýpla si Penelopa vesele jako za starých časů.

„Ač se ti vrací vtip, jsi stále zaujata dualitou. Třeba je moudrost i demence totéž. Třeba je to jedno.“

„Když je to jedno, oslaď si solí!“

Sylvána na ni vyplázla jazyk. „Ty jsi fakt Sybilla.“

Penelopa se zasmála. „Musím ale říct, že se mi tu síly trochu vrací. I chuť k jídlu,“ dodala a snaživě snědla další sousto. „Tady je opravdu zvláštní místo.“

„No říká se to. Mně to tak nepřijde. Já tu vyrůstala.“

„Promiň, ale místo toho, kde je například koupelna, jsi mě hned po příjezdu informovala, že v potůčku žije vodní dračice, která to tu hlídá. To není úplně obvyklé.“

„Většinou mají lidi psa, že jo,“ olízla zamyšleně lžičku od medu, kterým si sladila čaj, Sylvána. Vypadalo to, že usilovně přemýšlí. „To je fakt, že dračice všude nevydrží. A lidi z vesnice sem moc nechodí. Prý tu straší.“

„A nestraší snad?“

Sylvána netrpělivě míchala čaj. „Straší, nestraší. Nevím, co tím myslíš. Žijí tu různé bytosti, to je pravda. Žáby, srnky sem taky chodí, za hájovnou postává často světelná bytost, bachyně sem vyvádí mladé, netopýři taky často krouží kolem, víly se scházejí na palouku, gnómové ho uklízejí, elfové opylují květiny, na které létají včely,“ vyjmenovávala zamyšleně. „Mně to nepřipadá nijak strašlivé. Hejkal, ten se sem neodváží, můj otec na něho párkrát hodil hrst pepře a to úplně stačilo. A vlkodlaci se tu nevyskytují už dávno. Tak nevím, proč lidi tak šílí. Možná bludičky, ty by jim mohly připadat nebezpečné, ale to je nesmysl, protože pokud si do lesa vezmeš baterku, utečou.“

Penelopa jen pobaveně kývala hlavou. Za ta léta, co Sylvánu znala, si dávno zvykla, že její přítelkyně obývá více světů naráz. Ten běžně viditelný byl jen jedním z mnoha.

Když sem před týdnem přijela, připadala si jako loutka, jako hadrová panenka. Ničemu se nedivila, nic nekomentovala, jen poslušně plnila všechno, co se jí řeklo. Okolnosti mě vedou, říkala si tehdy.

„Představ si svou budoucnost tak nejlíp, jak můžeš. Odstřihni se od toho, kdo odešel. Nemysli na něj. Nech ho jít. Dýchej zhluboka. Odnes si svoje věci do podkroví,“ zásobovala ji Sylvána příkazy jako generál své vojsko. Bylo snazší se jimi řídit než proti nim protestovat.

Tehdy po příjezdu poslušně vystoupala nahoru po schodech do podkroví, kam ji Sylvána poslala. Nijak se nepodivovala nad tím, že schodiště je celé zhusta lemované vycpanými zvířaty. Sylvánin otec býval přece hajným. Zvířata si kdysi sám ulovil i upravil do poloh často dost bizarních. Liška v milostném spojení s jezevcem, lasička s opiovou dýmkou v tlapkách, několik vyjevených rysů klonících se nad knihou Darwinovy teorie evoluce. V Sylvánině otci se zřejmě kloubil nimrod s umělcem, nepostrádajícím smysl pro humor. Obzvlášť želva, nad kterou byl na několika vlascích zavěšen šíp, vypovídala o metafyzických úvahách autora dekorací. Ne, tohle nebyl obyčejný příbytek.

Pomalu vystoupala do podkroví a odemkla si jediné dveře, které tam byly. S mírným zavrzáním se otevřely a vzápětí ji obklopila pronikaví vůně lilií, ze které se jí zatočila hlava. Co všechno připomínají vůně!

Místnost, která se před ní otevřela, jakoby ani nebyla z tohoto světa. Jen okno bez záclon s výhledem daleko do krajiny slibovalo, že tam venku je stále ten svět, na který jsme zvyklí. Když se však zamýšlela, co to tu vytváří tak zvláštní atmosféru, nemohla to hned s určitostí určit. Do očí jí nejprve uhodilo ohromné množství malých obrázků rozvěšených stěnách tak hustě, že tvořily jakýsi krunýř, jímž byl pokojík vyztužen. Snad v obraně? Ano, to ony v sobě držely sílu, kterou byl pokojík prodchnut. Byly na nich vyvedené nejrůznější pestrobarevné obrazce. Připomínaly květiny, oblaka, hvězdy a plameny, ale z jiné planety. Možná z planety duchů nebo mlh. Krajiny na nich zachycené zkrátka zjevně nebyly součástí tohoto světa.

Nejen obrázků, všeho tu bylo příliš. Sušených květin, krajkových polštářků, skleniček, lahviček, petrolejových lampiček, svíček i malých zrcadélek, které mnohost ještě násobily a vytvářely prostor, jež nesčetněkrát odrážel sám sebe. Jako by se požíral a vyvrhoval zároveň. Mezi všemi těmi věcmi se úzké lůžko pokryté háčkovaným přehozem docela ztrácelo. Kdo tu mohl pobývat, táhlo jí hlavou.

„Tady bydlela máti,“ nakoukla dveřmi Sylvána. „Pokud neběhala venku po lese, malovala tu svoje vize. Říkala, že jí ruka sama klouže po papíru. No, zařídila si to tu podle svého. Ve zbytku domu vládl spíš otec.“ Penelopa se posadila na lůžko, ze kterého odhrnula háčkovaný přehoz, a vyhlédla z okna. Ač zprvu zvažovala, má-li se sem vůbec vydat, nakonec byla ráda, že jí sem přítelkyně pozvala. Že se konečně mohla zvednout z koupelny, kde se po Odysseově odchodu zdržovala nejraději.

„Hej, Penelopo! Někdy mám pocit, že tu nejsi…,“ uslyšela.

„Ale jsem,“ odpověděla rychle a dodala: „Nebo se zatím ještě mohu rychle vracet.“

„Připadá mi, jako by ses ponořila do říše vodních rostlin.“

„To je možné, ale přiznám se, že nevím nic o tom, jak taková říše vypadá.“

„Vodní rostliny žijí v bezčasí,“ vysvětlovala jí ochotně Sylvána. „Nereagují ani na slunce ani na stín, nechávají se kolébat vlnami a pouze roní slzy, které nikdy nikdo nespatří. Jen pokud přijde silný proud, voda je poponese dál. Nese je různými potoky, řekami a bystřinami, kde je spanilé undiny laskavě nabarví svým třpytem. A i když se některé vodní rostliny ani nepohnou z místa, přesto mají neodbytný pocit, že znají celý svět. Asi proto, že voda jim potřebné informace stejně přinese. Prostě si žijí ve svém světě, ať se kolem nich děje cokoliv. “

„Tak to sedí. Takový život se však rovná spíš smrti. Očistci. Peklu. Odkud toho tolik víš o tomhle stavu, kterému říkáš říše vodních rostlin?“

Sylvána chvíli mlčela, než odpověděla: „Moje matka tak žila celé roky. Ano, v tomto pokoji. Takže jsi tu správně,“ řekla jí tehdy po příjezdu Sylvána.

„Víš, co mě ještě napadlo?“ vytrhla jí teď z úvah a ze snaživého žvýkání večeře. „Přemýšlím o tom tvém snu. Mám totiž dojem, že bezpečí, které ti ten chlapík nabídne, nebude zadarmo.“

„Jasně že ne! To je snad jasné. Snad mu také něco nabídnu.“

„Myslím to jinak. Že ten klid bude jaksi vedlejším produktem širé pouště, na níž bude žít. Prázdný prostor je bezpečný, protože v něm není nic, co by útočilo. Ale i chránilo. Prostě co by tam bylo. Tak, a už přestávám být Pýthií. Je to vyčerpávající,“ uťala Sylvána svá večerní zamyšlení. „Jen jednu věc ti ještě povím.“

Penelopa konečně dojedla večeři, kterou jí přítelkyně nemilosrdně strčila pod nos, a vzhlédla k přítelkyni.

„Možná, že tě to uklidní. Tenhle chlápek nebude nikam odcházet. Už proto, že to nebude Odysseus. Takže ten, kdo odcházet bude, budeš asi ty.“

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno