Jack zvaný Rozparovač: vilní vrahouni

0

JAN JANULA °

Vražda z vilnosti patří bezesporu k nejodpornějším zločinům, jakých je člověk (?) schopen a jejich vylíčení je leckdy tak nechutné, že by citliví jedinci, případně ti s choulostivým žaludkem raději v čtení pokračovat neměli…

Vrahy z vilnosti lze rozdělit do čtyř skupin, které se neliší v cílech (tím je vždy vražda, čímž se liší od sadistů či sexuálních agresorů) ale pouze ve způsobech a prostředcích, které pro tuto zrůdnou činnost zvolí. K nejznámějším vůbec patří rozparovači. O jejich „proslulost“ se nejvíc zasloužil neznámý pachatel, nazývaný Jack Rozparovač, řádící v předminulém století v Londýně. Všechno začalo 1.12 1887 nálezem první rozřezané mrtvola ženy. Pak se osm měsíců nedělo vůbec nic. Je teorie, že se pachatel zločinu zděsil, nebo mu vzrušení ze vzpomínek na vykonanou vraždu tak dlouho vydrželo. 7.8 1888 se objevila další oběť. I ona měla na těle téměř shodný počet bodných ran (39). U třetí (8.9 1888) nastala změna, měla hlavu zcela oddělenou od trupu. Ve stejném roce došlo ještě ke čtyřem a v následujícím k třem vraždám. Nesly shodné znaky téměř s jistotou ukazující na stejného pachatele. Mezi hlavní patřilo rozříznutí břicha, manipulace s vnitřnostmi, rozřezání genitálií.

K zvláštnostem patří, že Jack z neznámých důvodů přestal vraždit, což je v rozporu s tvrzením znalců, kteří kategoricky tvrdí, že právě toho nejsou tito devianti schopni až do doby, dokud nejsou dopadeni, což se v tomto případě, i přes nevídané nasazení policie, nestalo. Podobným typem byl i francouzský masový vrah Vacher, nazývaný podle své libůstky l`eventreur /rozparovač břicha/ a také Španěl Gruyot, který zabil šest prostitutek. Všem pochvou vytrhal vnitřnosti, aby se v nich pak s potěšením rýpal a u toho masturboval. U rozparovačů se velmi často objevují dva zvláštní rysy. Jedním je dobrá znalost anatomie, druhým snaha symetricky, dekorativně a často přímo s „uměleckou péčí“ rozkládat odřezané části těla po trupech svých obětí.

Nabodávači

Dalším druhem (o nic méně nebezpečným, i když poněkud méně známým) pachatelů jsou „nabodávači“. Ti nechtějí těla perforovat, ale naopak „naplnit“. Předmětů, které k tomuto hroznému účelu použili, je celá řada. Od ruky, vší silou vražené hluboko do vagíny či konečníku, přes klacky různé velikosti, vycházkové a golfové hole, deštníky, kusy nábytku, až po železnou, silně zkorodovanou tyč. Za jednoho z nejbrutálnějších nábodávačů v historii je označován jistý Grosmmann. Ten vrážel do pochvy ještě žijících žen velkou kvedlačku (!). Tím jim pochopitelně působil velké utrpení, protože pronikla často až do konečníku či do dutiny břišní. I když pohlavní orgány, popřípadě celá oblast pupku, zůstávají nejčastějším cílem útoků, jsou popsány případy, kdy za terč byly vybrány i orgány, které nemají se sexem téměř nic společného, uši, krk, oči i nosní dírky. U těchto zločinců spočívá velké nebezpečí i ve značné rychlosti, s kterou celý skutek odehraje. Ne všichni se po činu ukájejí nad znetvořeným tělem, je mnoho takových, kterým stačí si vybavovat celou drastickou scénu a dojde k erekci. Tento stav může trvat i několik měsíců. Až když vzpomínky vyblednou, dojde k další akci. Představa narážení se občas vyskytuje u neurotiků, kteří ji však naštěstí neuskuteční, spokojí se s pasivní touhou, která po ejakulaci odezní. Je teorie, že touha vrážet do vagíny předměty souvisí s komplexem z malého penisu, nicméně není prokázaná, i když psychologického hlediska vypadá realisticky.

Novodobí upíři

Hemomanům, neboli milovníkům krve, je lhostejné, čím rány zasadí, nerozlišují mezi řeznými a bodnými. Způsob vraždy pro ně není důležitý, stojí jen o to, aby zranění dlouho a silně krvácela. Na rozdíl od předchozích, které oběti zabijí a pak znetvoří, se vyžívají v pomalé a hlavně trýznivé smrti obětí, kterou rafinovanými metodami mučí. Jeden zabil v průběhu let řadu dívek a jednoho chlapce. Všechny nejdřív obnažil, pokud se bránili, tím jen vystupňovali jeho vzrušení. Poté je bitím do hlavy umlčel a následně spoutal nebo svlékal. Pak osahával nahé tělo a přitom do jeho určitých částí zabodával nůž či je řezal. Nechal na sebe stříkat krev a kochal se pomalým umíráním. Nakonec zarazil nůž do krční tepny, kde je největší tlak krve a tím dospěl k orgasmu. Mnozí v pubertě onanují s představou krvácejících ran a později vyhledávají prostředí, kde je mohou vidět – například jatka. Podobných úchylek je víc, tak třeba menofagie (z latinského mensis = měsíc a phagein = jíst), kdy krev pijí, nebo se s ní mažou jako krémem, lízají menstruační vložky. Ta je ale „neškodná“, na rozdíl od nekrofagie, kdy devianti oběti pojídají. Jednou z nejznámějších vražedkyň tohoto typu byla hraběnka Báthoryová (tzv. Čachtická paní) která se v krvi zabitých dívek koupala, jelikož věřila tomu, že tak nezestárne. U ní ovšem muselo jít o několik deviací, ne li duševní poruchu.

Rozřezávači

K těmto vraždám dochází poměrně často, ovšem většinou nejde o úchylku, ale snahu znemožnit identifikaci. Podle psychoanalytika Otto Ranka, který tyto případy studoval, nicméně i zde je sexuální motiv, poukazuje totiž na to, že rozřezávání je kastračním jednáním, neboť pachatelé téměř pokaždé vyříznou nejprve genitálie, pak prsa, uši, a prsty. Hlavu a trup si nechávají až nakonec. Nachází se tu i paralela k deformačnímu fetišismu, kdy je ideálem pohlavní styk s člověkem, bez ohledu na pohlaví, který nemá hlavu či údy, pouze trup. Rozřezávači nepovažují za fetiš pouze torzo, ale i zbylé odřezané části. Jedním z nehorších „prototypů“ byl Denke, který zavraždil přes tucet lidí jen proto, aby je mohl doslova rozsekat na kousky. Tím jeho hrůzná činnost bohužel neskončila, měl své rituály mezi jiným i ten, že části těl vážil, zaznamenával si jednotlivé hmotnosti a násobením, dělením či odčítáním prováděl s těmito čísly jakýsi tajemný kult. Dále vytahoval svým obětem zuby a pečlivě je ukládal do zavařovacích sklenic, z kusů kůže si dělal tkaničky do bot a šle. Další, jemu podobní vrahové vyřezávali ženám z těla vagíny, které pak vypreparovali a poté, stejně jako rybář své trofeje, pověsili na zeď. Profesor Shackwitz informoval odbornou veřejnost o případu, který vyvrcholil tím, že se pachatel dostavil na policii poté, kdy naprosto čistě odřezal genitálie a prsa jedné prostitutce a měl přitom na sobě její noční košili. Tento případ je ale výjimečný. Nikoli ovšem samotnou povahou spáchaného činu, ale tím, že se jeho aktér sám vydal do rukou spravedlnosti.

Stahovači a kanibalové

Následující dvě kategorie sexuálních deviantů se sice do klasického rozdělení, jak jsme ho popsali v předchozích řádcích, nehodí, nicméně je namístě se o nich alespoň v krátkosti zmínit. První trpí takzvanou antropofagií nebo nekrofagií, lidově řečeno kanibalismem. Mezi vrahy z vilnosti se nezařazují především proto, že neukájejí svůj sexuální pud samotným vražděním, ale následným pojídáním těla své oběti. Dodnes je však otázkou, zda svůj zločin spáchali ze sadistických či kanibalských pohnutek. Složitější situace je okolo vrahů, kteří zaživa či po smrti stahují své oběti z kůže. Vzhledem k lidské anatomii a velikosti těla není zrovna lehké tu uskutečnit u celého trupu, takže dochází spíš k parciálnímu stahování určitých částí těla, většinou v oblasti genitálií. Ve filmu Mlčení jehňátek se tvůrci snažili vytvořit jakýsi psychologický portrét takového člověka, ale těžko z toho lze usuzovat na skutečné motivy, protože těchto pachatelů není mnoho. I u nich však lze vystopovat kanibalskou motivaci, protože hodně často dochází ke konzumaci této kůže. Je ovšem popsán i případ nádeníka, který nůžkami odřízl kus své vlastní kůže na místě, kde byla nejjemnější a nejpodobnější dívčí kůži a tento krvavý kus vlastního masa snědl. Příčina, proč stahovači nejsou zařazeni mezi vrahy z vilnosti, je podobná jako u kanibalů, vražda pro ně není hlavním předmětem sexuálního uspokojení.

Trocha historie neuškodí

K vraždám z vilnosti docházelo už od začátků historie lidstva. Za příklad můžeme uvést starořeckou legendu o Isis a Osirisovi, incestních dvojčatech, které k sobě zahořeli láskou už v matčině lůně. Když se pak Osiris dopustil incestu ještě s druhou sestrou, zabil ho jeho bratr Set. Mrtvolu pak rozřezal na čtrnáct kusů a pohodil na pobřeží. Isis je však sebrala a složila tělo zpět dohromady. Jedinou část, kterou nenašla, byl penis, jenž spadl do moře, a spolkla ho ryba. Ten pak musel být nahrazen kusem dřeva. Následkem této scény se ovšem přisuzuje celému aktu význačně kastrační charakter, neboť bezesporu šlo hlavně o odstranění penisu. Známý je i případ Tantala, který rozřezal svého syna, uvařil a předložil k jídlu Olympským bohům. V tomto případě ovšem nešlo o sexuální motiv. Hovořilo se však i o tráckém králi Kotysovi, který vrazil své manželce nůž do vulvy a následně ji rozpáral celé břicho. Dokonce i Alexandr Veliký (údajně měl dlouholetý homosexuální poměr se svým otcem Filipem) byl pěkný sadista, když se při jednom svém pobytu v Asii bavil tím, že poléval desítky otroků olejem a potom zapaloval. Pozadu nezůstal ani křesťanský císař Konstantin, který otrokům vyřezával jazyky a lil jim do úst rozžhavené olovo. Klasickými vrahy z vilnosti pak z největší pravděpodobností byli jak Nero tak hlavně Caligula. Tyran Falaris z Agrigenta zase bral matkám kojence přímo od prsou a pak je zabíjel. Podobných případů bychom v dějinách našly nepočítaně. I když ne vždy se jednalo o vraždu z vilnosti v pravém slova smyslu, měly k ní tyto zločiny velice blízko. K sexuálním zločinům totožného typu dochází i na dětech, naštěstí poměrně vzácně – což ovšem neznamená, že by jim nebylo mnoha způsoby ubližováno, mnohonásobný belgický vrah Dutroux mezi tyto pachatele zřejmě patřil.

Děti nejsou výjimkou

Poněkud nejasná zde je ovšem motivace, protože dítě nemá ještě tolik rozvinuty „špatné“ rysy chování a vlastnosti, které tito vrazi nejvíc nenávidí u svých obětí – proto se jimi nejčastěji stávají prostitutky. Ovšem jsou i jiné causy. Například v roce 1942 před soudem v Praze stanula statkářka Dora Astrenbergová, která drasticky utýrala syna. Na otázku, zda při tom cítila erotické vzrušení, odpověděla kladně. V minulosti byl v Rakousku zaznamenán případ negramotného, duševně nemocného řezníka, který zabil nožem tři holčičky ve věku od 10 do 13 let. Všem podříznul tepny, jejich krev si kapesníkem nebo rukou roztíral po obličeji a u toho masturboval. Zbytek nalil do připravených skleniček a v mezidobí mezi vraždami ji pil, aby u něho došlo k erekci. Mezi lety 1860 – 1862 bylo v Anglii zaznamenáno několik případů sexuálního zneužití dětských mrtvol, některé nesly známky zmrzačení. Následně pak mělo dojít k zmizení tří dětí z chudých rodin. Šuškalo se, že za vším stojí syn hraběte, ale případ nebyl vyšetřován, takže může být výmysl. V této době ale mohlo k podobným činům docházet beztrestně, chudina neměla proti lennímu pánovi žádná práva, a pokud by zločiny nevešly v obecnou známost, nikdo by si netroufnul na ně poukázat. Vraždy z vilnosti patří k nejnebezpečnějším zločinům i pro často dlouhotrvající pátrání po pachateli, nezanechávají po sobě žádné stopy, všechny kroky, které udělají, pečlivě a do posledního detailu dlouho dopředu promýšlené. Ve svých morbidních představách se někteří považují za dobrodince, kteří lidstvo zbavují problémů.

Nesouložící impotenti

Z četných studií soudních znalců rovněž vyplývá, že mnoho pachatelů sexuálně motivovaných vražd není stimulováno pohlavním stykem s obětí (ať už před činem či po něm). Naopak! Mají z něho strach! Někteří odborníci z oblasti psychiatrie tvrdí, že motivaci těchto vrahů lze najít i v potlačené homosexualitě. Tím, že odmítnou svou odlišnost a zároveň přirozenost a nejsou schopni přijmout životní styl gayů – naopak se stávají jejich nesmiřitelnými nepřáteli – totiž dojde k jakémusi zkratu v jejich mysli. Skutečný motiv, i když pečlivě skrývaný i před svým vlastním „já“, je tedy nenávist k druhému pohlaví a zároveň nenávistná láska k svému. Například v románu markýze de Sade (všechny jeho zločiny nebyly vzhledem k jeho vysokému postavení nikdy odhaleny) Line et Valcour z roku 1793 by jeho hrdina Sarmiento nejraději všechny ženy vyhladil. V podtextu se však nepokrytě vyskytuje i obava z nich. De Sade také vždy dával přednost pedikaci před koitálním stykem (i u žen) což tuto hypotézu jen potvrzuje. Možná i proto se nejčastějšími oběti vrahů z vilnosti stávají prostitutky, které jsou ztělesněním všech neřestí „ženského plemene“.

Patologie vrahů

I u nás se vyskytovaly případy sériových sexuálně motivovaných vražd, nejlépe je veřejnosti známý případ „spartakiádního vraha“ Straky. O něm ovšem už bylo napsáno takřka všechno, takže by asi nemělo smysl se k nim vracet. Ještě před ním ovšem páchali svá zvěrstva dva ještě mnohem nebezpečnější zločinci, o nich se tolik nevědělo, protože komunisté neměli zájem podobné kauzy zveřejňovat, Mrázek a Hojer. Začneme tím, který působil dřív a měl také na kontě nejvíc obětí ze všech – sedm – Václavem Mrázkem.

Omezený vrah

Narodil se 22. října 1925, měl jedenáct sourozenců a vyrůstal v bídě. Poprvé stanul před soudem v roce 1941 za krádež, to ještě dostal podmínku, ale za jinou, o osm let později, už putoval na osmnáct měsíců za mříže. Až na výjimky spáchal zločiny v omezeném teritoriu. Jednou oblastí bylo Chomutovsko, druhou kladenská čtvrť Kročehlavy. Jinak si prostředí nevybíral, jedna z obětí byla nalezena v korytu řeky, další v posteli. Po zatčení připustil, že na myšlenku použít při sexu násilí ho přivedla četba pornografické literatury a zážitky z orgií, kterých zúčastnil během působení ve strážním oddíle v období od 22. srpna 1951 do 9. listopadu 1956. Ten doprovázel zásilky americké pomoci do zahraničí, zejména pak do zbídačelého a zaostalého Rumunska, kde byla i velká migrace obyvatel, takže oběti nikdo nesháněl. Jak sám později přiznal, nešlo mu o to, aby dovedl ženy k pohlavnímu styku, chtěl se jich zmocnit násilím. Projevovaly se u něj i rysy nekrofilie – velmi ho uspokojoval styk s mrtvolou, dokonce se pokoušel vniknout do márnice.

Nevybíravý zločinec

Jeho sklony dokládají slova z pozdějšího policejního protokolu: Šla po silnici, já jel v protisměru na kole. Při setkání jsem na ni vystřelil z pistole a jel dál, ještě asi dvacet nebo třicet metrů. Až pak jsem zastavil a chvíli čekal, zda výstřel nevzbudil pozornost. Když ne, tak jsem se vrátil k mrtvole, odtáhl ji do pole a znásilnil.

Policisté prověřili přes dvacet pět tisíc lidí, najít Mrázka byl těžký úkol. Své oběti si vybíral zcela náhodně, v podstatě bez ohledu na věk, jednou zaútočil dokonce i na školačku. Kriminalisty mátl i tím, že kromě pistole zabíjel i nožem či obyčejným klackem. Během pátrání bylo prověřeno přes pětadvacet tisíc lidí, dalších několik tisíc, mezi které patřil i on, mělo být vyslechnuto v nejbližší době.

Nenechavé ruce

Když byl dopaden, pracoval jako lázeňský pracovník na dole Nejedlý I. u Slaného, kde pečoval zejména o pořádek v šatnách. Detektivům nakonec ulehčila práci jeho nenechavost. Dne 17. března 1957 ho přistihl jeden z horníků, jak prohledává kapsy uložených oděvů. Vzhledem k tomu, že se předtím pár věcí ztratilo, putoval na oddělení Veřejné bezpečnosti do Slaného. Vzhledem k jeho kriminální minulosti se vyšetřovatel nespokojil s výmluvou, že to bylo poprvé a v přechodném pominutí smyslů, a nařídil provést domovní prohlídku. Sám ovšem nečekal, jak kapitální úlovek se mu podaří.

Kromě mnoha věcí, evidentně pocházejících z četných krádeží, našel i pečlivě ukrytou pistoli značky Walther, ráže 7,65 mm. Expertiza prokázala, že jde o vražednou zbraň. Pod tíhou dalších důkazu se dvaatřicetiletý Mrázek nakonec rozplakal a postupně se přiznal ke všem svým zločinům. Byl odsouzen k absolutnímu trestu. Rozsudek smrti byl vykonán 30. prosince 1957 v pankrácké věznici.

Zbabělý vrah

Ladislav Hojer nesmazatelně zapsal do dějin české kriminalistiky jako nejbrutálnější sexuálně sadistický vrah. Oběti si nevybíral podle vzhledu ani stáří, zajímalo ho jen jediné – násilí.

Znásilnění nestačilo

Bylo prokázáno, že zavraždil v letech 1978 – 1982 celkem pět žen, ale s trestnou činností začal mnohem dřív, v šestnácti poprvé znásilnil dívku. Poté v této činnosti pokračoval, když jich měl na kontě patnáct, přestalo mu to stačit, potřeboval silnější impulz a začal vraždit, přičemž se s každým zločinem se stupňovala jeho bestialita. Pátrání po něm komplikoval fakt, že nebyl trestán, neměl záznam v rejstříku a zločiny páchal na území celé republiky, včetně Slovenska. Pocházel z normální rodiny, i když ne všechno asi bylo v pořádku, protože, jestli u něho nějaká vlastnost dominovala, tak absolutní neúcta k lidskému životu – jak se později ukázalo – kromě vlastního. Pracoval jako sklenář, tomuto řemeslu se i vyučil. Ve škole patřil mezi průměrné žáky, neměl kamarády, od mládí vedl samotářský život. Nikdy neměl vážnou známost ani pohlavní styk za normálních okolností. První vraždu spáchal 2. listopadu 1978 v Děčíně na nábřeží Labe. Tam přijel proto (citace ze spisu): „Aby poznával krásy naší země a podíval se po nějaké té ženské“.

První oběť

Při procházce si vyhlédl mladou, pohlednou dívku, kterou sledoval až k řece. Než se odhodlal k činu, nebo spíš než si vytvořil příležitost, zašla do domu a zřejmě dodnes netuší, jak blízko byla smrti. Krátce na to potkal – pouhých pětatřicet metrů od prvního obydleného domu – třicetiletou Evu R. Nejprve ji srazil k zemi, protože se bránila, rukama ji uškrtil. Pak se teprve pokusil o soulož. Při odchodu jí do odhaleného genitálu zastrčil kopřivu, kterou utrhl v okolí. Tento zážitek na čas ukojil jeho zvrácené touhy, protože si dal téměř půldruhého roku pauzu. Možná v tom hrál roli i fakt, že v té době absolvoval základní vojenskou službu, takže neměl tolik volného času ani šancí. Ovšem právě „v zeleném“ vraždil podruhé. Při nastupování vlaku z Prahy do Děčína si všiml pětadvacetileté dívky. Sledoval, do jakého kupé zajde, pak před ním nenápadně hlídkoval a čekal na svou chvíli. Dočkal se, když šla na toalety. Rychle vnikl za ní, zavřel dveře zevnitř a pak ji, tentokrát oběma rukama, uškrtil. Útok byl tak intenzivní, že neměla šanci na obranu. Poté ji pohlavně zneužil, při odchodu z WC použil nějaký nástroj, díky němuž byl mechanismus dveří v poloze „obsazeno“.

Ledově klidný

Pak si šel s ledovým klidem sednout na její místo, nicméně po čtvrthodině vystoupil z vlaku a odjel jiným spojem zpět. Na podzim téhož roku udeřil potřetí, až na Slovensku, u Košic. Na břehu Ružínské přehradní nádrže potkal přibližně třicetiletou ženu. Rychle se rozhlédl, a když nikoho neviděl, srazil ji k zemi, strhal z ní šaty a znásilnil.Tentokrát vraždil až po souloži, opět škrcením. Náhodně nalezeným drátem ji svázal, na prsa připevnil kámen a odtáhl do vody. Zohavená mrtvola byla nalezena až po jeho přiznání, to znamená víc než o rok později, bez hlavy a obou zápěstí. I přes celostátní pátrání v archivech pohřešovaných osob nebyla identifikována, její jméno je neznámé. U Hojera se stupňovala nejen četnost vražedných pokusů, kdy se intervaly mezi nimi stále více zkracovaly, ale i brutalita.

Kanibal není jen Hanibal

Neodpornější zločin vůbec spáchal v noci na 31. ledna 1981 v Brně, přibližně tři měsíce po skončení základní vojenské služby. Tam přijel opět vlakem, brzy ráno, kolem 5:00 hod. Celý den chodil městem. V noci pak u tramvajové zastávky potkal osmnáctiletou Ivanu M., tu násilím odtáhl do parku mezi panelovou výstavbou a pokusil se ji znásilnit. Podařilo se mu to však pouze částečně, neboť se vehementně bránila. Poprvé použil zbraň – nůž. Nicméně se mu nakonec podařilo ji přemoci a opět ji rukama uškrtil. Ovšem tentokrát už mu ani to nestačilo. Lékaři našli na těle jedenáct bodných ran v pravé dolní části hrudníku, rozsáhlou řeznou ránu, která otvírala dutinu břišní a pánevní, a bodné rány na nohou. To nebylo všechno. Odřezal oběti prsa a vyřízl přirození. Orgány vložil do igelitové tašky a doma je dal do lednice. Nejprve mu sloužily k sebeukájení, poté zevní část genitálu oholil, spolu s oběma prsy uvařil ve slané vodě a část jich snědl! „Jelikož se to hlavně kůže nedalo jíst, zbytek jsem vyhodil. Stejně tak i hrnec,“ vypověděl později.

Osudová pátá – nikoli symfonie

V červenci 1981 v parčíku nedaleko ministerstva vnitra udeřil opět, ale tentokrát mu – poprvé – plán nevyšel. Napadená Jitka K. ze strachu slíbila, že s ním „dobrovolně“ odejde k ní do bytu, kde to bude přece jen pohodlnější. Hojer, zlákán vidinou nového zážitku, jí dovolil, aby se oblékla. Nicméně, poté, co se pokusila o útěk, ji po několika krocích dostihl a v návalu agrese tloukl obličejem o chodník. Hluk a křik přivolal lidi z nedaleké ubytovny, takže se musel dát na útěk. Pokud je známo, jde o jedinou ženu, co setkání s Hojerem přežila. Beethoven nazval svou pátou symfonii osudová a pátá vražda se stala osudnou i jemu. Spáchal ji 3. října 1981, krátce po desáté večer, poprvé v Praze, v páté městské části. Cílem útoku se stala jednapadesátiletá Anna. Tu přepadl – poprvé s nožem v ruce. Nejdřív na ní rozřezal kabát, sukni a spodní prádlo. Poté ho ženě přiložil ke krku, omotal hlavu punčochou, aby nemohla křičet a znásilnil. S ní pak udělal kolem krku velkou mašli. Boty, které se válely opodál, pak srovnal symetricky vedle těla…

Strach ze smrti

Policisté z „mordparty“ se začali ihned intenzivně zajímat o všechny devianty, protože bylo jasné, že jde o čin sadistického sexuálního agresora.Při rozsáhlém pátrání vyslechli sto padesát svědků a prověřili tři a půl tisíce osob. Mravenčí práce přinesla výsledky, týden po činu zadrželi Jaroslava D., utečence z psychiatrické léčebny v Bohnicích. Ten se zmínil, že mu Ladislav Hojer, u kterého někdy bydlel, při procházce ukázal místo, kde měla být třetího října zavražděna žena. Navíc upřesnil detail, že měla kolem krku punčochové kalhotky, což mohl vědět jen vrah. Když si pro něj přijeli, po několika hodinách se k vraždě přiznal. Ale jen té poslední! Vyšetřovatelé se s tím nespokojili, vzhledem k chladnokrevnosti, s jakou ji spáchal, předpokládali, že určitě nešlo o jeho první zločin.

A měli pravdu, nakonec mu dokázali zabití další čtyř žen. Soud logicky vynesl nejvyšší tehdy možný ortel, trest smrti. Ten byl sedmého srpna 1986 vykonán. Je zajímavé, že i když zabíjel chladnokrevně a bez slitování, vlastní smrti se neuvěřitelně bál. Před exekucí se nejprve vzpouzel (při potyčce pomocníkovi popravčího zlomil prst) pak se pokálel.

Očima znalce: Docent MUDr. Karel Hynek CSc.

Znalec, který vypracoval posudek na Ladislava Hojera (a kromě něj i pachatele více než dvou set padesáti vražd, včetně třiceti sexuálně motivovaných) je nejvhodnější osobou na rozhovor…

Každého člověka asi napadne, jak je možné, že se narodí takové zrůdy jako Mrázek či Hojer?

Nejdřív obecně. Poslední výzkumy ukazují, že největší podíl na formování osobnosti člověka mají genetické informace spojené s prostředím, ve kterém člověk vyrůstá. Pokud je někdo vychován v harmonické rodině, odmalička veden k mravnosti, cti pořádku, je menší pravděpodobnost, že se deviace, kterou trpí, projeví navenek. To ovšem neznamená, že se ji zbavil, jen má vypěstované silné morální zábrany, díky nimž je schopen pudy potlačit, či spíš ventilovat jiným, ne nebezpečným způsobem. Těmto jedincům se říká ideatorní sadisté, protože zvrácenost realizují s pomocí jiných prostředků, než formou přímé agrese. Vedou si tajný deník, v němž popisují úchylné představy, malují (sami pro sebe) morbidní obrázky a podobně. Někteří si zvolí takové zaměstnání, kde přicházejí dennodenně do styku s krví a zabíjením, například pracovníci na jatkách a podobně, což jim pomáhá v sexuálním uspokojování. Není to ale pravidlem, aby si někdo nemyslel, že každý řezník je potencionální deviant, nakonec i chirurg v nemocnici se denně setkává s krví a umíráním.

Pokud jde o samotného Mrázka. Pocházel z nuzných poměrů, takže si nevypěstoval nejen silné mravní návyky, ale ani lásku k matce, či otci. V rozvětvených rodinách, i pokud fungují normálně, si děti často připadají odstrčené, každé chce totiž mít matku jen pro sebe, jenže při takovém počtu sourozenců je nemožné, aby se mohla věnovat všem stejně. Nebyl příliš inteligentní, i když nelze říct, že by IQ ovlivnilo chování deviantů, Straka ho měl nadprůměrné a stejně mu to ve vraždách nezabránilo.

Mrázkovo odhalení způsobilo v jeho okolí šok, všichni ho totiž považovali za tichého, slušného člověka, ve vztahu k ženám nesmělého až plachého…

Sexuální delikventi působí nenápadně. Svou pravou tvář totiž umí dovedně skrývat. Mrázek nebyl jen deviant, silně se u něho projevovaly rysy psychopatie, vykrádal byty a sklepy, kradl domácí zvířata, u něho šlo o závažnou poruchu osobnosti, hraničící se schizofrenií. Nejen v dějinách naší, ale i světové kriminalistiky jen těžko najdeme jedince postiženého tolika sexuálními či osobnostními úchylkami. Kromě sadismu a nekrofilie měl sklony k zoofilii, pedofilii s agresivním zaměřením, což je také vzácné, pedofilové dětem ubližují jen zřídkakdy. Pokud jde o plachost ve vztahu k ženám, je patrné, že s nimi nebyl schopen navázat kontakt, i když si už nevzpomínám přesně na detaily, domnívám se, že nikdy neměl normální pohlavní styk. Možná se jich i podvědomě bál…

Bráno čistě z psychiatrického hlediska, byl ještě něčím výjimečný?

Ano. Takzvaní vrazi z vilnosti mají téměř pokaždé zavedené rituály, které pečlivě, a mnohdy i úzkostlivě dodržují. Na prvním místě obnažení genitálií, popřípadě jejich naaranžování do určité polohy. Někteří pak usilují o symetrii, například sundají své oběti boty a srovnají je v identické vzdálenosti podle těla. Nic z toho, pokud vím, nedělal. Naprosto ojedinělé bylo použití střelné zbraně ke spáchání zločinů, s tím se v praxi téměř nesetkáváme, většina agresorů se vyžívá zejména v tom, že sleduje přímé důsledky svého ataku, včetně pozvolného umírání oběti. Navíc, podle vlastního vyjádření, neměl rád krev, proto třeba přikrýval při pohlavním styku s mrtvolou hlavu čí místa, kde se vyskytovala, i to je netypické. Stejně jako to, že vraždil různými prostředky, pistolí, nožem, jednu ženu umlátil docela obyčejným klackem. Prakticky všichni sexuální agresoři jsou totiž „věrni“ jednomu způsobu útoku, vůbec nejčastěji jde o uškrcení, které Mrázek nikdy nepraktikoval, což je vzhledem k tomu, že měl ke krvi odpor, zvlášť podivné.

Myslíte, že někdy pocítil někdy lítost nad svými činy případně se bál své vlastní smrti?

Vrazi, devianti, ale i drtivá většina „obyčejných zločinců“, jsou anetičtí ve vztahu k ostatním, absolutně postrádají schopnost empatie, vcítění se do pocitů druhých. Pokud něčeho litují, tak jen dvou věcí v prvé řadě toho, že se nechali chytit, v druhé, a to především, sami sebe! Pokud je mi známo, tak Mrázek se u prvního výslechu rozplakal, nikoli ale nad osudem obětí, ale nad svým. I když nebyl génius, musel tušit, že ho trest smrti nemine. Obecně však lze konstatovat, že jedinci jeho typu se budoucností nezaobírají, není pro ně důležitá, stejně lidský život. Ten pro ně nemá žádnou cenu, neváží si mnohdy ani svého vlastního.

I když od doby, co poprvé spatřil Ladislava Hojera, uteklo čtvrt století, pan docent stále si na něho živě pamatuje…

Jak na vás zapůsobil, když jste ho viděl poprvé?

Vypadal obyčejně, vyšší, hubený, chodil trochu shrbený. Vizuálně nebyl přitažlivý, ani vyloženě „ošklivý“, i když toto měřítko bych raději nezmiňoval, protože ideál krásy může mít každý jiný. Určitě však vzhledově nepůsobil nijak odpudivě, pokud by stál o partnerku což nestál určitě by ji bez větších problémů našel. Na rozdíl od mnoha pachatelů násilné trestné činnosti u něj nebylyzjištěny sklony k alkoholismu, ani požívání návykových látek, které ovlivňují jednání deviantně, případně sexuálně nezdrženlivých osob. Jednal chladnokrevně, chování měl nenápadné, komunikace s ním dlouho vázla. Poté, co se rozpovídal o svých zločinech, bylo patrné, že ho tyto reminiscence uspokojují, líčil vše až do posledního detailu.

Nikdy nelitoval svých činů, ani utrpení, které obětem či pozůstalým způsobil. Typický pro něho naopak byl cynismus, měl jsem pocit, že je sám na sebe pyšný.

Můžete uvést nějaký příklad?

Když mi popisoval druhou vraždu, docela vážně si stěžoval, že dívku na vlakovém WC nemohl pořádně zneužít! Měl potíže trefit se do vagíny, protože tam bylo málo místa a vagón za jízdy drncal. Prý by to soud měl vzít jako polehčující okolnost! Pokud jde o vztah k ženám, tak jimi vysloveně pohrdal, nazýval je kozami a říkal, že podle toho se k nim vždy také choval, to bylo jeho pravé měřítko hodnot! Proto se také asi nakonec dopustil i kanibalismu, v jeho zvrácené mysli snad ani nešlo o maso člověka, ale zvířete! Ochutnal je prý i ze zvědavosti, ale říkal, že nebýt hořčice a chleba tak to ani nedojedl. Také podotknul, že genitál, který vyřízl z těla oběti, se mu špatně holil, jako kdyby šlo o vousy.

Jak na tom byl s inteligencí? Jeho zločiny neukazují na to, že byl nějakým tupým nemyslícím tvorem…

Byla mu naměřena hodnota IQ 90, což je v podprůměrném pásmu, ale jen docela mírně. Takže nešlo o žádného génia, ale zase měl daleko k primitivnímu jedinci, který by si naplno neuvědomoval dosah svého konání. Ve svých plánech byl naopak velice vynalézavý, dovedl bleskurychle reagovat na situaci a pak jednat, takže nikdy nebyl přistižen při vraždě, i když ji spáchal v místech, která byla veřejně přístupná, jako již zmíněné vlakové WC, nebo blízkosti obytných domů, kde se mohli vyskytnout svědci.

Scházely mu nejzákladnější morální normy, agresivita společně se sadismem se neprojevovala jen v sexuální oblasti, ale i celkově, takže v úvahu nepřipadala ani kastrace, případně stereotaktická operace mozku, které mohou pomoci potlačit touhu po násilí a zabránit tak recidivě. Byl sice extrémní psychopatická osobnost s absolutní citovou tupostí, ale zločiny spáchal v příčetném stavu, jednal bez jakýchkoli známek duševní choroby, i to byl důvod pro uložení nejvyššího možného trestu. Povahově patřil k anetickým, asociálním a nezdrženlivým jedincům, nebyl společenský, ve vztahu k ostatním lidem vyloženě nekomunikativní.

Bylo na něm ještě něco zvláštního, myslím z odborného hlediska?

Poměrně neobvyklé bylo, že první dvě oběti nejprve zavraždil a pak zneužil, pozdější nejdřív znásilňoval a potom teprve zabíjel. Vrazi jeho typu většinou vraždí za použití stále stejných metod.

Freud razil teorii, že mnozí takzvaní vrazi z vilnosti vraždí ženy, protože je nenávidí a důvod u nich spatřoval v potlačené homosexualitě. Prokázalo se to u Hojera?

Ne, nic takového u něho zjištěno nebylo. Navíc tato teorie byla braná jako jen jedna z mnoha možných variant. Hojer navíc nepatřil jen k vrahům z vilnosti, měl jednu z nejhorších úchylek, co mohou vůbec být, sexuální agresor s nekrofilními sklony.

Jak to vidí zákon: U sexuálně motivovaných vražd spáchaných brutálním či zvlášť zavrženíhodným způsobem, se takřka vždy uděluje maximální možný trest, doživotí. Naposledy byl takto potrestán slovenský občan Antonín Novák za pohlavní zneužití a vraždu devítiletého Jakuba Šimánka. Po podobných případech vždy rapidně přibývá příznivců znovuobnovení trestu smrti, což je ovšem nemožné, je to v rozporu jak s legislativou EU, tak českou, ať se nám to líbí či nikoli. Je navíc prokázaný fakt, že sama hrozba popravy nemá na myšlení zločince velký vliv, ani ho od jeho jednání neodradí, on prostě nepočítá s tím, že by byl někdy dopaden!

Petr Morávek, advokát

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno