Černošští skinheadi?

0

Přestože se toto spojení zdá nemyslitelné, právě tato opovrhovaná rasa paradoxně nejen, že stála u zrodu tohoto hnutí, ale formovala jeho vývoj, zejména co se týká módy, či hudebního stylu…

Dějiny „holých lebek“ se začaly psát v Anglii koncem šedesátých let, kdy došlo
ke spojení dvou gangů mladistvých – bílých, „Mods“ a černých, „Rude boys“.
Lidé v okolí pro ně vymysleli přezdívku Boot boys, podle těžkých pracovních bot značky Martens. Ty nosili výhradně dělníci, byly totiž levné (!), stejně tak i další oblečení, které neodmyslitelně patří ke skinheadské „uniformě„ – letecká bunda (bomber), košile Ben Sherman, vyhrnuté „levisky“ (všechno obvykle z výprodeje) a kšandy.


Nebyly ovšem na okrasu, naopak plnily svůj účel, džíny se totiž z úsporných
důvodů často dědily po starším bratrovi, takže byly novému majiteli poněkud
velké. „Módní trendy“ určovali převážně černí emigranti z Jamajky, kteří se
stylem života „v rytmu reggae“ stali ideálem bílých kluků z chudinských čtvrtí,
ti se je snažili všemožně napodobovat. I první skupiny tohoto nově se
utvářejícího proudu – namátkou Ethiopens, Symaryp – byly čistě černošské!


V té době ale nemělo skinheadské hnutí hudební vyhraněný styl, ten vznikl až
v druhé vlně, asi tak o deset let později. Na počátku bylo zcela bezvýznamné
a zájem o ně za hranicemi prakticky Anglie nulový. Jádro ale už tehdy tvořili
převážně mladíci dělnického původu. Nestyděli se za to, naopak, byli na něj hrdí. Odlišovali se i tím, že neustále chodili v již zmíněných „montérkách“, i krátkým sestřihem, v éře dlouhovlasých hippies pro mladé netypickým.

Později si někteří si nechali na obarvené vlasy mašinkou vyholit nápis Union Jack, časem pak šli úplně dohola, možná i v reakci na pestrobarevná číra pankáčů. Měli velmi prosté zájmy – pití alkoholu, hlavně nejlevnějšího, piva, v hospodách či rockových klubech (to se nezměnilo). K tomu patřily i pořádné rvačky – čím víc lidí se do nich zapojilo, tím lépe – a návštěvy fotbalových zápasů. Ty se pro ně staly tím pravým místem, kde mohli, ukryti v anonymitě davu, vybít svou nahromaděnou agresivitu i komplexy.

V podstatě byla tato mládež tvrdá a abnormálně společensky nepřizpůsobivá. Pohrdala vzděláním (hlavně proto, že na něj neměla inteligenční potenciál), nesnášela studenty, nekompromisně odsuzovala konzumaci drog, a to včetně právě u nich tak oblíbené marihuany. Hlavním zdrojem „povyražení“ se staly výtržnosti na veřejnosti a – zpočátku spíše slovní – provokace neozbrojených pochůzkářů (bobíků). Jenže pak v roce 1976 svět šokovala nová vlna, která dramaticky změnila nejen účesy, ale i celou západní společnost, Punk. Ten přivítala převážná část teenagerů s nadšením, a to i díky anarchistickému zaměření, které popíralo zažité konvence, puritánskou křesťanskou morálku, i konzumní styl života rodičů. Pravý punk nicméně brzy vyšuměl. Hlavně proto, že většinu skupin, které hudbou, zjevem, či stylem oblékání spoluvytvářely jeho image, zmámilo pozlátko úspěchu i peněz, podlehly tlaku vydavatelů a přizpůsobily se komerčním trendům, čímž popřeli vše, proti čemu bojovali.


OI, OI, OI.

Ortodoxní punkeři se však proti tomu vzepřeli a společně s pouličními rebely a
bývalými Boot boys, založili nové hnutí odporu proti dospělým, pojmenované Oi, podle songu kapely Cockney Rejects Oi! Oi! Oi! (jde o v londýnském slangu hojně používanou – a pro dělnickou třídu zcela typickou – zkomoleninu pozdravu „hi“). Právě tu nejvíc postihla vlna nezaměstnanosti, která přišla v sedmdesátých letech. Mladíci se základním vzděláním, bez práce i budoucnosti měli dost silný dojem, že jejich problémy politici nejen neřeší, ale že je vlastně ani nezajímají. A právě to byly kořeny, z nichž vyrostla další generace – už
mnohem nesmiřitelnějších – skinheadů (že chudoba a extremismus vytváří spojené nádoby je nakonec dobře známý fakt). I hudba podstatně přitvrdila, nastal posun v textech, výrazně protestujících prakticky proti všemu (4-Skins, The Last Resort, aj). Nově se také prosazovala ideologie „White power“. Jako jeden z prvních začal nejprve jenom koketovats nadřazeností bělochů Jimmy Pursey (Sham69), proslavený hitem Skinheads
are back.


Bílá síla

To pak vedlo k rozkolu mezi tradicionalisty (Trojans skins) hlásajícími návrat k původním cílům hnutí – to symbolizovala černobílá šachovnice jamajského ska, znamenající antirasismus i jednotu – a ostatními skinheady. V té době už docházelo k útokům na přistěhovalce, populární „zábavou“ byl zejména Paki-bashing, (mlácení Pákistánců). Nešlo však ještě o rasismus, důvody byly čistě ekonomické. Tehdejší vláda je totiž podstatně zvýhodňovala při přidělování bytů, ale i pracovních míst, což iritovalo „starousedlíky“, kteří především ztrátu zaměstnání vnímali – a do jisté míry oprávněně – jako těžkou křivdu. Nicméně právě tehdy se už při některých koncertech poprvé objevují hajlující jedinci (převážně z řad ultrapravicové strany Národní fronty, jimž se podařilo proniknout do struktur skinheadského hnutí). Její vedení si totiž bylo dobře vědomo toho, že zavilost, agresivita, i jistá duševní prostota jeho příznivců vytváří značný prostor pro šíření fašistických ideálů.


Sieg hail!
Zanedlouho poté, v roce 1977, sólista skupiny Skrewdriver Ian Stuart (stál i u zrodu neonacistické organizace Blood and Honour ) začal otevřeně propagovat učení národního socialismu o rasové čistotě, čímž podstatně rozšířil spektrum „ideologických nepřátel“. Kromě opovrhovaných studentů se jimi stali v první řadě židé, dále Asiaté, homosexuálové a vůbec všichni, kdo neodpovídali nordickému ideálu, včetně spoluzakladatelů skinheadského hnutí – černochů. To v osmdesátých letech nabralo silný vítr do plachet, dostávalo se stále víc a víc do podvědomí veřejnosti a hlavně expandovalo. Nejdřív do zbytku Evropy, poté do zámoří, kde (zejména na jihu USA) padlo doslova na úrodnou půdu. V roce 1988 vznikla v texaském Dallasu organizace Hammerskins, považovaná za pokračovatele už poněkud zprofanovaného Ku- Klux – Klanu. Ta už byla zaměřená převážně militantně, její členové nosili – a proti svým protivníkům také používali – střelné zbraně, což naprosto odporovalo původním „zákonům“ založených na odvaze při kontaktech typu „face to face“.


Rudé lebky
Jistý posun nastal i v módě, britské značky (Lonsdale, Hooligan, Pit bull, aj.)
začaly postupně vytlačovat německé (a do značné míry nacistické), Grassel, či
Thor Steinar, jehož logo se skládalo z run Teiwaz a Sowulo , z nichž vycházela
symbolika Třetí říše. Podstatně stoupal zájem o archivní předměty z oné éry –
vyznamenání (zejména rytířský kříž), odznaky, části uniforem vojsk SS a wehrmachtu, dobře na odbyt šla i trička s haknkrajcem. Docházelo k popírání holocaustu, glorifikaci válečných zločinců – zejména Adolfa Hitlera. Populární se stal hlavně jeho bývalý sekretář Rudolf Hess, doživotně zavřený ve věznici ve Spandau – hlavně proto, že byl posledním žijícím nacistickým pohlavárem. Skini ze „staré školy“ sice příznivcům nové vlny opovržlivě říkali Boneheads (volně přeloženo pitomci) a opakovaně zdůrazňovali, že tyto cíle neodpovídají původní apolitické filozofii, založené naopak na odporu proti vládnoucímu
establishmentu, ale jejich vliv slábl. V roce 1985 dokonce vznikli krajně levicoví Redskins, uznávající jen komunistické ideje a revolucionářské vůdce (Lenina, Stalina, Che Guevaru), kteří pochopitelně nesnášeli „nácky“.


Konec pravidel
Střety a vzájemné napadání – nejen mezi těmito skupinami – definitivně ukončily období skinheadské soudržnosti. Jediné, na čem se dnes všechny ty skupiny asi shodnou, je antisemitismus, židi prostě vadí všem. Jako protiváha všem těmto trendům ale vznikla v Americe celosvětová organizace Skinheads Against Racial prejudice – Skinheads proti rasovým předsudkům – známá více pod zkratkou S. H. A. R. P. Poukazovala – a poukazuje – zejména na to, že image rasové nesnášenlivosti uměle vytvořila média, která jednostranně
zaměřenými články zmanipulovala veřejné mínění, čímž podstatně ovlivnila vývoj „Holých lebek“.


Podle nich nemůže být žádný „pravověrný“ skin rasista, už jen z toho důvodu, že právě obyvatelé tmavé pleti stáli u jejich zrodu. Vadila jim také zbabělost útoků ve velké přesile, či napadání evidentně slabších protivníků, dřív se totiž až úzkostlivě dbalo na poctivé rozložení sil a dodržovala také jistá pravidla – například v předem domluvených bitkách mezi fanoušky fotbalových klubů.


Orlík nastupuje
V Čechách se skini objevovali na sklonku osmdesátých let minulého století a nechali se inspirovat zejména érou husitství – také si říkali kališníci . V době svého vrcholu měli kolem pěti tisíc členů, jejich jednoduché životní motto znělo asi takto: „Co není české, není hezké“. Primárními nepřáteli byli Romové a komunisti. Legendou se stala skupina Orlík, pojmenovaná po hospodě, která byla „hlavním stanem“ všech skinheadů. Je zajímavé, že také nebyli zprvu „naladěni“ nacisticky, možná i proto si získali poměrné sympatie.


Lidem se líbilo, že kladli velký důraz na tradiční hodnoty – vlastenectví, čest, rodinu, národní uvědomění. Pokud rozebereme písně z prvního alba Orlíku „Miloš Frýba for prezident“, najdeme v něm jenom jednu vyloženě rasistickou, Bílou ligu – „Kdo nám to sem z palmy spad? Černý voči, je to negr, to není můj kamarád“. Na hraně je i text Všem (který se nenechaj’ utlačovat) o tom, že napadený má právo na obranu jakýmikoli prostředky.


Kde je mládek, je i Sládek

Na druhou stranu ve skladbě Faschos zakládajícího člena skupiny Adolfa Vitáčka, zazní tento verš:


Čechy, ty vám byly dycky trnem v oku
k otevřený nenávisti zbejvá jen pár kroků
můžete tu klidně chlastat pivo na korbele
ale s křížem hákovým, s tím jděte do prdele.


Doba těsně po revoluci, kdy mládež, dospívající za socialismu, hledala nový směr či hodnoty, byla pochopitelně vodou na mlýn extrémistů. Jim ještě hrálo do noty chování velké části poslanců, jež se nelišilo a v mnoha směrech neliší od toho, čím se vyznačovali bolševičtí satrapové – zneužívání výhod plynoucích z vysokého postavení, nesmyslná imunita, korupce. Úvahy, že by politika měla být především čestnou prací pro společnost, vzaly záhy za své. Body začali sbírat republikáni Miloslava Sládka s víceméně extremisticky – xenofobním programem.


Bezhlavé útoky
Jeho řeči o „připálených topinkách“, živily nenávist vůči Romům zejména tam, kde byli obyvatelé často konfrontováni s pouliční kriminalitou páchanou některými příslušníky tohoto etnika – šlo zejména o Severní a Východní Čechy, v Praze čtvrti Žižkov, Nusle, Smíchov a Karlín. Skini se k němu ze sympatií přidali a dělali mu dokonce ochranku (postupně se ale od něj oddělili, zjistili, že větší vliv získají založením vlastních struktur a částečně i proto, že nechtěli být spojováni s člověkem, o jehož zdravém rozumu se pochybovalo). Kališníky pak potkal – s nadsázkou – stejně smutný osud jako černochy, byli odsunuti na vedlejší kolej nováčky, z nichž většina neměla ani ponětí o původu skinheadského hnutí a jeho filozofii.


Neutočili také pouze na „třídní nepřátele“ ale bezhlavě na všechny, kdo se jim čímkoli znelíbili, nikdo si nemohl být jist, zda se nestane jejich terčem. Známá se stala kauza, kdy v opilosti napadli při cestě z hospody starší manželský pár, který se jim náhodně připletl do cesty. Na jeho obranu se ale s nožem v ruce postavil sochař Pavel Opočenský.


Soumrak bohů?
Ten žil předtím v Americe, kde je zvykem bránit se napadení a ani přesila ho
neodstrašila. Při následné potyčce zahynul sedmnáctiletý Aleš Martinů. Soud po dlouhých peripetiích nakonec uznal, že šlo – vzhledem k počtu útočníků – o nutnou obranu. Poté ataky skinů na „obyčejné lidi“ přece jen poněkud ustaly. Uvědomili si, že ne každý se nechá bez odporu zmlátit a dostali strach, že by je třeba mohlo potkat něco podobného. Většinou totiž byli v hloubi duše zbabělci, sami, bez své party si na nic a nikoho netroufli (to je paradoxně spojuje s největšími protivníky, Romy).


Problémy s nimi chtěl kdysi svérázně řešit Jiří X. Doležal (navrhoval, aby se ze skinů stali občanské hlídky pod záštitou policie!). Skupina Orlík se v roce 1991 rozpadla. Její frontmeni Daniel Landa a David Matásek později udělali za touto érou tlustou čáru a označovali ji za „hřích“ mládí, další umělec s ní spojený, Lou Fanánek Hagen (autor písně Skinhead) se k ní raději moc nevyjadřoval.


Rasová vražda
Nicméně „zdravé“ jádro zůstalo a dál šířilo nenávist i na další příslušníky neárijských etnik, zejména pak černochy, Vietnamce. Vše vyvrcholilo vraždou studenta VŠE, Súdánce Hassana Elamina Abdelradiho (1997). Nemilosrdná krutost, s níž ho skin Petr Zborník bez sebemenšího důvodu pronásledoval až na vysokoškolskou kolej, kde ho ubodal, vyburcovala nejen politiky – bryskně začali prosazovat tvrdší postihy za rasisticky motivované činy – ale vzbudila odpor u drtivé většiny národa (stejné, ne-li větší emoce vyvolal zběsilý žhářský útok ve Vítkově, při němž byla těžce popálena teprve tříletá Natálka). Tyto události vedly k podstatnému úbytku členů i sympatizantů, s takovými
metodami a – zvlášť ne s útokem na dítě – prostě nemůže žádný normální člověk souhlasit.


Ovoce neslo i rozhánění skinheadských srazů i koncertů. Policii se daří (zřejmě
infiltrací) získávat zasvěcené informace, přesto, že pořadatelé používají při svolávání konspirační metody. Také majitelé restaurací prokoukli obvyklou fintu s oslavou narozenin, jsou obezřetnější při rezervacích, což je logické. Zrušením akce přijdou o tržbu, navíc v případě medializace jim nechtěná reklama odradí slušné hosty.


Chcete svého nácka?
I orgány státní správy mnohem pečlivěji prověřují, komu pronajímají veřejné prostranství, zvlášť ve dnech, kdy se dají podobné akce očekávat (výročí smrti i narození Adolfa Hitlera, či Rudolfa Hesse, 28. Říjen, 17. listopad, První máj). Skinheadi se dostávají do čím dál větší izolace i kvůli tomu, že atributy, jimiž prosluli – provokace, nesmiřitelnost, násilí – už mezi dnešní mládeží „nefrčí“, má zájmy někde úplně jinde. Vévodí jim hraní na počítači, či komunikace na sociálních sítích (Facebook, Twitter). K  hlavním cílům patří dosažení úspěchu a postavení, a každému je jasné, že bez vzdělání se to jen těžko podaří. Na druhou stranu mají pochybný význam zesměšňující kampaně typu: „Neonácek, chcete ho“. Ani zdaleka ne všichni čeští skini totiž vyznávají ideály Třetí říše, primární je nesnášenlivost vůči Romům. A i ta nemá pouze rasový podtext, stejně negativně se totiž (nejen oni, ale i „obyčejní“ občané) vymezují i vůči bezdomovcům i dalším nepřizpůsobivým jedincům.


Jan Janula

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno