Toyen: Tajuplný malíř smutnej

Transgenderových výstřelků je dnes nepočítaně. Vyrovnat se s touhou objevit v sobě opačné pohlaví však lze elegantně …

Když 9.11.1980 zemřela v Paříži záhadná žena, která se představovala jako malíř smutnej a rozhodně byla jedinečnou umělkyní, dobový tisk v její vlasti se o tom ani nezmínil. Železná opona fungovala spolehlivě. Tak spolehlivě, že řada lidí na malířku Marii Čermínovou, známou spíše pod pseudonymem Toyen, zapomněla. A mnoho dalších bylo dokonce přesvědčených, že zemřela již před lety.

Její dětství bylo a je obestřeno tajemstvím. Víme, že se narodila 21. 9. 1902. O tom, jak si vedla ve škole, co jí zajímalo nebo o tom, jaké vztahy měla s rodinou není nic známo. Ale podle všeho byla rodina chudá a Marie si musela začít už brzo vydělávat na živobytí jako balička mýdla. Talent se ale nezapře. Přestože pravděpodobně neměla žádné předchozí výtvarné vzdělání, v roce 1919 začala studovat na UMPRUM. Ve stejné době se rozešla se svou rodinou. I když úplný rozchod to nebyl, v bytě na pražském Smíchově žila totiž se svou sestrou. Každou volnou chvíli věnovala studiu, malovala, ale nevystavovala.

Nejspíš ji to ani příliš netrápilo. Už od samého počátku patřila mezi umělce, kteří tvoří, protože jinak nemohou. Poháněla ji vnitřní síla, nebo chcete-li posedlost a o to, co se děje kolem, zda se jí dostává obdivu či ne, se nijak dramaticky nezajímala. Na škole vydržela tři roky, ukončila ji předčasně. O důvodech se opět můžeme jen dohadovat. Nejspíš získala co potřebovala a setrvávat na studiích dál jí připadalo zbytečné. O prázdninách v roce 1922 se vypravila na jih. Na Korčule ji čeká osudové setkání. Do jejího života vstoupí mimořádný muž. Jindřich Štyrský, malíř s neobyčejnou invencí, člověk velmi složité povahy, vysoké inteligence ale také nahlodávaný alkoholismem.

Ti dva si byli souzeni. Jejich setkání je počátkem vzniku legendy. Jakoby Marii dodal sebevědomí, pomohl jí dostat se z kukly na světlo. Začíná vystavovat, v roce 1923 se stává členkou Devětsilu. A také budí pozornost, někdy i pohoršení. Chodí totiž oblečená v mužských šatech, hovoří o sobě jako o muži, její obrazy mají erotický náboj a často se představuje slovy „Já jsem malíř smutnej… „ Má ovšem ještě jedno jméno, které dostala nedávno. Kdo je jeho autorem, o tom se dodnes vedou mezi historiky umění debaty. K vytvoření pseudonymu Toyen se hlásili Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Karel Teige… Jako je nejasný autor, je nejasný i význam jména. Citoyen, což ve francouzštině znamená občan? Nebo přesmyčka ze slov „To je on“ ? Nevíme.

Toyen a Štyrský jsou rychle v uměleckých kruzích i mimo ně pojmem. Ale i jejich vztah vyvolává dohady. Toyen nesnáší, když se někdo odváží dělat narážky na to, že jsou milenci. Proti tomu se ostře ohrazuje, i když s malířem žije. Ve společnosti umělců se navíc občas nechává slyšet, že víc obdivuje pěkné dívky než muže… Přesto, že tyto její postoje mohou působit jako velmi křiklavá provokace, Toyen nejde o to získat si jimi pozornost. Záleží jí, jak už bylo řečeno, pouze na malování.

V roce 1925 se Toyen a Štyrský vydávají do Paříže, středobodu výtvarného světa. Nezahálí tu, ani neváhají. Zakládají umělecký směr artificialismus, který je jejich odpovědí na surrealismus a abstrakci. Tvorba Toyen je vyjímečná. Jemná, ženská, přitom plná nezastírané erotiky a sexuality. Nevyhýbá se ničemu, ale v jejím podání není ani skupinový sex ani zobrazení mužského pohlavního údu vulgární nebo prvoplánově skandální. Kresby a obrazy mají podivnou hloubku, vyprávějí zneklidňující příběhy, promlouvají přímo k divákovu podvědomí.

Pyje se na nich mění v ochočená zvířátka, mazlíčky hýčkané ženami nebo zase v mytické příšery, nahánějící hrůzu, vagíny v podivuhodné květiny. Materiál, na kterém by se každý psychoanalytik vyřádil do sytosti… Volbou témat se tak Toyen přibližuje surrealistům. A k surrealismu se po návratu z Paříže také postupně přiklání.

Téma tělesné lásky ale není cizí ani Štyrskému. Zakládá Erotickou revue a později edici 69, která se zaměřuje na knihy s erotickou tématikou. Knihy, které v této edici vyšli, jsou dnes velmi žádaným artiklem mezi milovníky krásných tisků. Toyen se věnuje nejenom volné tvorbě, ale také hodně ilustruje. Oba pracují naplno. V roce 1934 přechází Toyen definitivně k surrealismu a podepisuje prohlášení o založení surrealistické skupiny. Umělecky je na vrcholu, ale v soukromí se objevují na obzoru mraky. Štyrský hodně pije. Je to o to horší, že trpí dědičnou srdeční chorobou, kterou bohémský způsob života urychluje a zhoršuje. V roce 1935 dvojice výtvarníků míří opět do Paříže. Setkávají se s Bretonem, Eluardem, Dalím, s „hvězdami“ surrealismu. Drobná žena-muž pařížské surrealisty okouzluje. Obzvláště unešen je André Breton.

Toyen se nikdy nezajímala o politiku, to byla věc, která šla mimo ní. Ale stejně, jako se zhoršuje zdraví Štyrského, zhoršuje se i politická situace v Evropě. Blíží se čas, kdy začnou místo múz mluvit zbraně. Malířka obětavě pečuje o svého druha, který je na tom čím dál tím hůř. A i když nikdy nebyla politicky angažovaná, není netečná k tomu co se děje ani k příkořím, kterým jsou vystaveni její přátelé. Když jednomu z nich, malíři a básníkovi Jindřichu Heislerovi hrozí kvůli židovskému původu koncentrační tábor, skryje ho u sebe v bytě. Riskuje tím život. Maluje, ale mnohem méně než před válkou. V březnu 1942 prožívá kruté chvíle. Umírá Jindřich Štyrský. Svou pozůstalost odkazuje Toyen. Útěchou je jí Heisler, kterého skrývá až dokonce války.

Osvobození v roce 1945 znamenalo pro řadu umělců nový začátek. Doba je rychlá, plná emocí a politické angažovanosti. To není nic pro malířku podvědomí, které jsou boje mezi stranami dokonale cizí. Vyostřující se politické půtky ji zastrašují, nechápe je, chtěla by stát mimo, ale to není téměř možné. Na jaře roku 1947 s Heislerem odchází do Paříže, aby se už do Čech nikdy nevrátila. Začátky v Paříži nejsou úplně idylické. Toyen pomůže politik a filozof Ferdinand Peroutka, díky němu získá malé stipendium. Pak už jde všechno lépe. Má tu umělecké přátele, vystavuje, diskutuje, tvoří… Doma se na ní zatím pomalu zapomíná a komunistický režim nemá zájem „dekadentní“ malířku připomínat.

V roce 1952 umírá Jindřich Heisler. Jemu pouhých 39 let. Toyen dál maluje, dělá koláže, vystavuje… Když se politická situace v šedesátých letech na krátko uvolní, na rozdíl od jiných emigrantů svou vlast nenavštíví. Snad proto, že jedinou důležitou věcí je pro ní tvorba, a k té nepotřebuje návštěvy domova. V téže době, v roce 1966, se v česku dočká po dlouhých letech první velké výstavy. Ovšem uvolnění netrvá dlouho. Jak nesla Toyen tragické události roku 1968 nevíme. Víme ale, že na ni o rok později těžce dopadl rozchod surrealistické skupiny, v níž měla v Paříži řadu přátel. Uzavírá se do sebe. Méně se stýká s lidmi, ale až do poslední chvíle tvoří. Umírá 9. 11. 1980.

Mezi znalci umění zájem o Toyen nikdy nepominul. Po roce 1989 se o ní i o jejím díle znovu dozvídá širší veřejnost. Její díla patří mezi nejdráže prodávaná, velký zájem vzbuzuje i její osud. Spekuluje se o tom, jak to vlastně bylo s její sexualitou, se vztahem se Štyrským, se vztahy k ženám… Byla transsexuál? Lesbička? Svým chováním a tím, jak se prezentovala dráždí zvědavost lidí ještě dlouhá léta po své smrti. Asi by se jí to nelíbilo. Nejde přece o dílo.

Do případu by možná mohla vnést světlo léta skrývaná lékařská dokumentace jednoho pražského internisty. Podle ní byla Marie Čermínová hermafroditem toho nejvzácnějšího druhu. Bytostí, která je fyzicky i psychicky jak mužem, tak ženou. Pokud by to byla pravda, leccos by se tím dalo vysvětlit. Ale když se vydáme po cestách objevení skandální lékařské dokumentace, dostaneme se do blízkosti surrealistů. Tím ovšem celá historie ztrácí na důvěryhodnosti. Jestli někdo miluje mystifikace, jsou to právě surrealisté. A okouzlující hermafrodit, to je historka přesně v jejich stylu… Dveře pro spekulace jak to bylo s malířkou Toyen tak zůstávají otevřené. Pro ty, kdo zajímá, co je za nimi zůstává nejlepším průvodcem dílo tajuplné malířky.

Lucie Jandová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *